Narozeniny na celý život...

Tak dnes už je mi spousta let, mám zase narozeniny, cítím se stále jako dítě, hraju si, směju se, nemám starosti, jenom radosti, jsem prostě dětský svět. Je mi divně, když mi malý děti vykaj, proč neřeknou prostě ahoj, vždyť já jdu do práce a oni do školky, taky nemaj starosti a jenom tak choděj a dívaj se. A když se tak koukám kolem sebe, jak je dospěláci tahaj za ruce a říkaj co je správný a co špatný, co je sladký a co hořký, vzpomenu si na sebe. 

Někdo mi řekl, že sem asi nepatřím, třeba ne, mám rád tmu, což všechny děsí, sednu si do parku a dívám se do dálky a to děsí ostatní ještě víc. Všichni čekaj, kdy se probudím a řeknu: "Tak lidi, já dneska končím, budu jako vy, chodit do práce, do hospody, čumět na televizi a pít pivo a tlachat o zbytečnostech." Jenomže nic nekončí a já se už nemůžu vrátit, nemůžu čumět na televizi a pít pivo, a v živote mám pocit, že potkávám jenom přízraky. 

Co se stalo s lidmi? Proč nikdo nevidí a neslyší? Těžko se bavím s hluchým a těžko se mi ukazuje cesta slepým. Je to zvláštní pocit, spoustu let znám tajemství života, štěstí, mám všechno, všechno, nic nepotřebuju. Prostě mi stačí jenom vnímání a pozorování tohohle světa. A to mi nikdo nevěří.


Poznal jsem to, co někdo nenajde za celý svůj život, jsem snad osvíceny? Co hledají mniši v klášterech po mnoho let, už jsem to našel? Nevím - to co jsem našel mi stačí, nestačí to možná druhým, ale mě to stačí.

Tak přece jenom proč slavit jen jeden den narozeniny, své narozeniny, když nepočítám čas, a proč počítat čas? Proč se ptát jaké bude počasí? Záleží na tom? Když procházím okolo těch dětí, co jdou ráno do školky a na dálku mě zdraví: "Dobrý den". A já odpovídám "Ahoj", co kdyby se mě to dítě zeptalo: "Záleží na tom ?" Na čem vlastně záleží? Co bych mu odpověděl? Asi bych se na něj díval, tak jako se dítě dívá na dítě. Asi bych mu řekl: "A záleží na té otázce ?"

Jo, když takhle chodím po světe, mám stále větší radost. Při pohledu na oblohu se mi chce brečet, jo štěstím, že chodím po této zemi, při pohledu na trávu, stromy nebo třeba na kus papíru, který někdo nechal svému osudu a ten papír se dívá nalevo, občas se zasměje a čeká, až si sním bude vítr hrát a nebo se bude radovat z kolotoče v popelářským autě.

Těžko se někomu vypraví o obloze a poletujícím papíru, když je slepý a když oblohu nikdy neviděl. Podívej se na ty mraky, jak plují v dálce jako koráby. "Ale co je na tom, takových mraků jsem už viděl", odpoví slepý. A protože je viděl, nevidí je znovu, a tak mraky odplují do dálky, ale ještě předtím mi zamávají na cestu a já jim odpovím: "Šťastnou cestu přátelé...."

Tak Šťastnou cestu, si chci dneska přát, ale vždyť tento den je jenom dnem, ale vlastně je tím nejlepším dnem, který kdy byl, a zítra přijde další den a bude tím nejlepším dnem na celém světě a po něm přijde další a taky bude nejlepší. Všechny budou mé narozeniny.

Tak teda Šťastnou cestu, cestu, která nekončí, jó, jak rád by sem na ni potkal někoho, kdo řekne: "Dnes je ten nejlepší den, jaký kdy byl - mám narozeniny. "A já mu řeknu, no vidíš, to jsme dva, pač já je mám každej den, kdy se probudím...