Kletba

Kletba je vyjádřená žádost k nadpřirozeným silám, aby někomu vznikla škoda nebo jej potkal zlý osud. Vyslovením kletby se určitá osoba stane prokletou, tj. po určité době tuto osobu postihne neštěstí. Prokletí se nemusí vztahovat jen na osoby, ale též na celé rodiny, předměty, budovy, místa atd. Kletba se vyskytuje zvláště v mytologických líčeních, lidových pověstech a pohádkách. Kletbou se dnes často rovněž míní použití více či méně vulgárních výrazů pro uvolnění vnitřního napětí. Některé kletby se dosud vyskytují v ustálených obratech, přestože už nejsou míněny doslova, např. aby ho čert vzal.

Slovo „kletba“ v češtině úzce souvisí se slovem klatba, které označuje církevní trest kanonického práva. Klatba však není výrokem magickým, nýbrž je vynesením rozsudku. Sama o sobě nemá magický účinek.

Opakem kletby je požehnání, jímž člověk žádá nadpřirozené síly, aby určité osobě (předmětu, místu...) pomohly a ochraňovaly jej.

Jako thanatobolie se označuje kletba, která má na prokletého přivolat smrt, zpravidla v určité stanovené lhůtě. Z historie jsou známy případy, kdy kletba skutečně došla svého naplnění. Zřejmě nejznámější je případ posledního velmistra řádu templářů Jacqua de Molay, který po svém nespravedlivém odsouzení k smrti upálením proklel francouzského krále Filipa IV. a papeže Klementa V. Oba prokletí krátce na to zemřeli.

V českých zemích je nejznámější pověst o vůdci Chodů Janu Sladkém Kozinovi, který údajně uvrhl kletbu na pána Wolfa Maxmiliána Lamingera, že se do roka a do dne setkají u božího soudu. Laminger skutečně za necelý rok nato zemřel. Syndrom thanatobolie se proto někdy označuje také jako lamingerismus.

Když někdo uslyší slovo kletba nebo prokletí, nejspíš mu naskočí husí kůže a vzpomene si na filmy s šamany a kouzelníky woodoo. Skutečnost je však taková, že s různými formami kleteb se setkal nejspíš každý z nás. Můžeme je rozdělit na dvě skupiny, i když se v principu účinku prakticky neliší:

1) kletby, které nad námi vyslovil někdo jiný
2) kletby, které jsme si nad sebou vyslovili sami

Slyšeli jste někdy od svých rodičů věty jako např.: „Nechoď ven s mokrou hlavou, nastydneš!“ ; „Kdo nedojídá, toho na vojně zastřelí!“ ; „Nepij tu studenou limonádu, bude Tě bolet v krku!“. Vypadá to možná směšně, ale je to forma prokletí. A můžeme i „trochu přitvrdit“. Co třeba věty: „Jsi bordelář!“ ; „Na co sáhneš, to pokazíš (rozbiješ)!“ ; „Umíš jen zlobit a dělat nepořádek!“ ; „Nic do Tebe není a nikdy do Tebe nic nebude!“ ; „Jsi lempl!“ ; „Jsi grázl!“ apod.

To vše jsou kletby „jako vyšité“ - a skutečně fungují. Rodiče si neuvědomují, jakou škodu mohou jejich kategorická prohlášení (s naprosto stejnou funkčností jako mají kletby) způsobit. Chci touto cestou požádat všechny rodiče, aby se nad tím důkladně zamysleli!

Možná se zeptáte, jak tedy dítěti sdělit, že něco neudělalo správně? Klasickým příkladem může být, že vám dítě zalže. To ale neznamená, že je lhář (a ani mu to takto nesmíte sdělit!), ale že v tomto konkrétním případě zalhal, upozornit jej na to, že to není správné, a dát mu najevo, že jej milujete a že to na vaši lásku k němu nemá žádný vliv. Označení „lhář“ je totiž popis charakteru, nikoliv konkrétního činu!

Stejné je to v případě, že dítě něco rozbije, ukradne, má v pokoji nepořádek apod. Dítě není „kazisvět“, který umí pouze rozbíjet věci, není zloděj, není bordelář, lenoch, nešika apod. Nepleťte si podstatu člověka a jeho charakteru s konkrétními činy!!!

Pojďme se nyní podívat na ta prokletí „těžšího kalibru.“ Výroky rodičů typu „Nic do Tebe není a nikdy do Tebe nic nebude!“ jsou skutečnými těžkými kletbami, s kterými se daná osoba bude muset prát celý život - pokud nebudou zlomeny a odklety.

Děti mají na výběr pouze dvě možnosti, jak na takové výroky reagovat:
Ti slabší je přijmou jako fakt (jejich rodiče by jim přece nelhali) a přizpůsobí se jim. Budou mít problémy ve škole i v celém životě. Nic se jim nebude dařit. protože se budou celý život přizpůsobovat programu, který jste jim svou kletbou implantovali.

Druhou možností je, že se silné dítě vzepře proti těmto prokletím, a bude se ze všech svých sil snažit dokázat rodičům opak. Budou si chtít zasloužit jejich uznání a lásku. A jsme zpět u orientace na výkon. A láska a život není o výkonu.

Nemusíme se však vymlouvat na své rodiče, my sami jsem velmi častým zdrojem vlastních selhání a kleteb, které také fungují spolehlivě. Je jen jediná cesta jak kletbu zlomit. Nevyslovit ji. Nepoužívat negativní pochvalu. Nenadávat. nechovat se jako smyslů zbavený...protože v tom případě o sobě nevíme, nejsme sami sebou a chrlíme kolem sebe slova, která mohou dost silně zraňovat a ničit.

Zkusme se někdy zamyslet nad tím, jak mluvíme a co používáme ve své řeči za slova. Mají větší moc než si myslíme a uvědomujeme si to. A stačí je jen změnit a změníme život. Sobě, ale hlavně i těm, co přijdou po nás.

MZZ