Hrdličky

hudba k článku: ROADS - http://youtu.be/Vg1jyL3cr60.................................

Bylo mi asi 13. Po dlouhé nemoci jsem opět stál sám na nohou. Užíval jsem si života na vesnici. Nespoutaný, mladý kluk, co pochopil, že kolečkové křeslo nebude jeho domovem a vracející se do života naplno. Chtějící ve všem být platný těm druhým. Pro ně. Tolik mu jejich pozornost chyběla, že by pro ni udělal cokoliv. Že to bude stát dva životy, netušil tehdy ani on sám. 

Na vesnici se vstává brzo. Do ranních paprsků na dvoře zavíří slepice svými křídly prach a najednou slyším dědu, jak nadává, že mu ty "zatracené hrdličky" zase sežrali spousty zrní. Tedy můj dědeček se živil normálně, i maso jedl, byl to zedník, ale zrním ne, to nechával slepicím. Já stál za vraty od stodoly a vracel se z těch výletů na seník, kde jsem si hrál své hry fantazie dobrodruhů. Myšlenka byla jasná, když odstraním hrdličky, zbude více zrní pro slepice a děda bude štastnější. Snad jsem se tehdy chtěl i cítit jako chlap. Co odstraňuje problémy těm druhým. 


V zápalu náhle získané energie jsem vyrazil jako šílenec. Našel jsem sportovní vzduchovku, s kterou jsem s dědou často stříleli, děda měl vystřílené předválečné M, to jest mistr střelec, v předválečné armádě první republiky se výš ve střelbě postoupit nedalo a já si řekl, že mu neudělám ostudu. Vzal broky, nabil a připlížil se ke kurníku zezadu. Hrdličky hodovaly. Na zrní. Našim slepicím. První rána, nebyla slyšet jen poplašila a přiměla je uletět. Ale jedna si sedla vedle k sousedům na zahradu. Nadechnout a jak mě to učil, namířit zespoda, lehce pustit spoušť  Zásah. Zemřela hned, zasažena přímo do oka.

Běžel jsem za dědou se pochlubit a narazil jsem na něj hned při vchodu ze zahrady. Přerývaným hlasem jsem mu vysvětloval, co jsem udělal a najednou jsem si všimnul dědečkovi nezvykle vážné tváře a zmklnul sem. Přišel k plotu, pokýval hlavou a v očích se mu objevili slzy, klekl si na zem ke mně a povídá: "Víš, zaplašit to ano, ale ne zabít. Zrní máme přeci dost pro všechny. Já se na tebe nezlobím, vím, že jsi mi chtěl pomoct a já to špatně vyjádřil. Ne vždy, když někomu nadáváš, neznamená to, že ho nemiluješ." To když řekl, otočil se hlavou k brance, kde v tu chvíli stála už i babička vracející se z pole. Vzal ji za ruku a šli přes dvůr domů. Pomalu a mlčky.

Já seděl za plotem celý den a brečel jsem. Nad tím, co se stalo. Nepomáhalo to, hrdlička neobživla. Odpoledne přiletěla druhá, sameček. Sedl si k ní a jen dělal něžné vrků, vrků a lehce pohyboval zobáčkem jejím bezvládným tělem. Dlouho to zkoušel. Večer, když pro mne děda přišel, všiml si ho, jak okolo ní tančí a povídá: "Umře i ta druhá, víš. Neopustí toho druhého. Nikdy." 

Nespal jsem celou noc. Ráno druhého dne jsem se vplížil do kuchyně a viděl na babičce znatelný neklid, chtěla mi hned cosi říct, ale děda jen mávnul rukou a říká ji ženo, vždy říkával babičce Boženo, ale teď řekl jen silně "ženo" a babička si zase mlčky sedla ke stolu. Pohladila mne a odešla. Děda se na mne podíval velmi laskavě a povídá mi: "Chtěl jsi být jen prostě chlap, já vím. Tak teď budeš muset udělat to, co by udělal chlap. Pojď."

Vzal do ruky ze skříně v jejich ložnici tu pušku, vzal broky a kývl na mne. Došli jsem na zahradu. A tam stále sameček seděl u své samičky. Už jen seděl. Už věděl. Děda mi podal pušku a řekl, že když jsem měl sílu zabít tu hrdličku, musím zabít i tu druhou. To proto, aby se netrápila, protože by chcípla hlady. A odešel. Nepamatuji se, kolik jsem tehdy vykřičel slov a ani kolik jsem hodil kamenů směrem k tomu samci, aby odletěl. Nehnul se ani o milimetr. Pak jsem vzal pušku, nadechl se, namířil a skrz slzy vystřelil.

Dospělost přicházívá různými cestami. Na tu mou mě dovedly dvě hrdličky. Už kvůli nim jsem pochopil, že člověk nesmí uhnout ve své chuti k životu v lásce ani o milimetr. A taky jsem pochopil, když jsem tehdy vracel pušku do skříně, proč nad postelí dědy a babičky, visí dvě malé bílé hrdličky. Uhnout lásce nelze ani o milimetr.