Egregory II.

Ať je rozum jakkoliv bystrý či bohatý, v podstatě v jeho silách chybí umění rozpoznat to, co jednoduše ví srdce. Ano, rozum se může přiblížit k rozsahu znalostí, kterými vládne srdce, ale jen tehdy, pokud se spojí se svou starší sestrou inteligencí. Jestliže je rozum prvotní, počáteční, potom je inteligence vesmírnou duchovní silou. Rozumný člověk je ten, kdo dokáže spojit svůj rozum s vesmírnou inteligencí. Existuje projev vyšší inteligence, který je často spojován s pojmem bůh. Podle mého není nutné dělit inteligenci na vyšší a nižší.


Láska se rodí v srdci

Srdce je místem, kde se rodí láska. Na tomto místě dochází ke kontaktu s absolutnem a prvním produktem tohoto styku je láska. Je to počátek života ve hmotě: Láska rodící se v srdci je největší a nekonečná energie; jako je veliký a nekonečný její tvůrce - absolutno. Rozlévá se pomocí krve do lidského těla a oživuje ho. Krev není srdcem jen tak přečerpávána, nýbrž je současně obohacována láskou. Potom postupuje dále tělem ke všem buňkám, orgánům a soustavám a přitom probouzí k životu a zapojuje do práce pomocníky srdce, kterými jsou instinkty, nervový systém, rozum a eros. Člověk se pak opírá o hloubku pravdy a citlivě a harmonicky spolupracuje se světem.

Srdce jako orgán komunikace se světem má každý a všechno. Mluví se o srdci Země, o srdci zvonu a podobně. V tomto úzkém významu má srdce každý živý tvor a vše živé - od živlů přes egregory až po hvězdy. Také tato srdce vnímají lásku a reagují na ni, neboť láska je společným jazykem všech srdcí. Láska a radost, to jsou jazyky, kterými srdce hovoří. Jazyku lásky rozumějí i zvířata a rostliny, kameny i Země a celý vesmír. Všichni dokáží vnímat lásku a reagovat na ni, ale už ji nedokáží vytvořit v celém jejím rozsahu, stvořit lásku od prvního impulzu do kosmických šířek může jedině člověk. Proto je člověk středem zájmu a všechno a všichni k němu míří pro lásku. Srdce všeho živého světa usilují o stále větší lásku a tu mohou dostat jen od člověka.

Všechna srdce spojuje jediný prostor lásky, v němž není ani nahoře, ani dole. Láska stejně jako Slunce zahřívá a osvětluje všechny stejným dílem, at jsou moudří, nebo hloupí, bohatí, nebo chudí, bílí nebo barevní, hubení nebo obézní... Stejně bez rozdílů osvětluje i milující srdce. Významný ruský filozof B. P. Vyšeslavcev píše: „Srdce je středem života jako takového - fyzického, duchovního i duševního. Je centrem všeho a v každém smyslu. Skrze ně se projevuje nejskrytější centrum osobnosti. Srdce je nesrozumitelnější, neproniknutelnější, tajemnější a utajenější než duše či vědomí, než duch... A zvlášt výjimečné postavení má srdce člověka. Měli bychom se chvět blahem před touto tajemnou hlubinou svého srdce a srdcí našich blízkých. Zde spočívá skutečná krása, pravda a věčná hodnota člověka."V Bibli se praví: „Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy - nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch, to je před Bohem převzácné." (Petr, 3: 3)A v Upanišádách je zvěčněno: „Tento můj Átman v srdci je menší než zrnko rýže, menší než hořčičné semínko, menší než jádro tohoto semínka. Tento můj Átman v srdci je větší než Země, větší než vzdušný prostor, větší - než nebe, větší než všechny světy."

Často se bohužel stává, že v samotném člověku je srdce ovládáno rozumem, a proto nám nemůže předvést své nejlepší vlastnosti. Je jakoby v kleci, jež omezuje jeho svobodu. I duše se může dostat do podobného postavení a ocitnout se v sítích rozumu. Při styku s takovým člověkem zvířata, rostliny, živly, lidé ani vesmírné objekty nedostávají lásku, ale rázné a chladné city. Harmonie světa je takovým kontaktem porušena. Z toho plyne nesmírná odpovědnost člověka, nebot člověk může svým konáním učinit svět nádherným a rozvíjet jej, ovšem na druhou stranu jej může i zhoršit a zničit.Není mnoho lidí, kteří si uvědomují svou velkou odpovědnost před světem. A ještě méně je těch, kteří odpovědně žijí. Jen srdce je schopno nést odpovědnost v plné míře, to znamená, nejenže si uvědomuje dosah a význam toho slova, ale cítí jej a podle toho žije. Rozum na sebe bere jen část odpovědnosti. Nikdo totiž není s to žít s plnou odpovědností, kromě srdce. Pamatujme, že ani ten nejhlubší Rozum ji nedokáže v plné míře obsáhnout. Odpovědnost patří sice ke kategoriím rozumu, ale odpovědnost před světem si lidé ještě v plné šíři neuvědomují, musejí k tomuto pochopení dospět. Andrej Sacharov to pochopil, když říkal: „Dokud žiji, jsem odpovědný za vše, co se na světě odehrává."

Odpovědnost nedílně souvisí se svobodou, proto lze s určitostí tvrdit, že skutečně svobodným je jedině ten, v němž se rozum, srdce i eros harmonicky snoubí. V tomto případě sám pojem odpovědnosti mizí a na jeho místo nastupuje rozumná, činorodá láska. Rodí se skutečná svoboda odhalující nesmírné lidské možnosti, neboť vzít na sebe odpovědnost znamená pro člověka stát se svobodným, skutečným tvůrcem.Každý člověk usiluje o svobodu. Pokud ovšem vezmeme v úvahu, že u většiny lidí se srdce nachází pod nadvládou rozumu, potom se touha po svobodě nezřídka mění v touhu po moci, rodí se kariérismus a despotismus. V zájmu omezit tyto tendence vymýšlí rozum přikázání, pravidla, zákony a tradice, aby nějak potvrdil existenci odpovědnosti, a zabránil tak vzniku bezvládí, anarchie a chaosu. Vznikají rozsáhlé kontrolní a násilné orgány, takzvané obranné struktury výkonné moci.

Rozum musí odpovědnost a svobodu neustále vyvažovat, což je beze sporu veliká chyba. Rozum přitom může jednat jak tvrdě a spravedlivě, tak i měkce a nezodpovědně. Obvykle proto trpí nevinní lidé a skuteční zločinci trestům unikají. Život totiž nelze přesně ohraničit. Navíc se tu projevuje ještě i to, že rozum je narozdíl od srdce silně ovlivnitelný zvenčí a lze jej snadno ovládat. Všechny řídicí struktury jsou proto vybudovány na principu rozumu.

Rozumová cesta rozvoje společnosti vede do slepé uličky. Je to cesta neustálého boje, nebot rozum se zdokonaluje a objevuje nové skuliny v zákonech i normách. Život nelze ničím vymezit, proto je nutné vytvářet stále nové rozumové soustavy, pravidla a zákony, jejichž cílem je všechny stránky života zmapovat a obsáhnout. Přitom každá nová soustava, každý egregor touží mít svoji konkrétní pozici, a proto si ji snaží vybojovat. Boj probíhá i v takové duchovní oblasti, jakou je náboženství. Neustále například vzrůstá počet křesťanských církví, směrů či sekt. Dnes je jich už více než čtyři tisíce a každá se považuje za tu jedinou a pravdivou. Bojují mezi sebou o věříci, o kostely a chrámy, o vliv ve vládě, o peníze z dobročinných fondů.

Mírou svobody je stupeň otevřenosti srdce. To je absolutní kritérium. Úsilí o svobodu musí procházet srdcem. Naproti tomu rozumově založení lidé a i egregory musejí nést tím větší odpovědnost, čím vyšší místo v hierarchii zaujímají. Jinak nastupuje bezvládí. Tito lidé s těmito egregory se stávají zdrojem zla. V hierarchickém, na rozumu založeném systému i ta nejmenší chybička, jíž se někdo nahoře dopustí při hledání hranice mezi odpovědností a svobodou, může způsobit dole veliké tragédie. Potom lidé, národy, civilizace i celé planety vymírají. Z tohoto výroku pramení i přísloví: ryba hnije od hlavy. Ano, právě od hlavy!

Představte si situaci, kdy prostý vedoucí přebírá funkci svého nadřízeného, která mu nepřísluší. Nic dobrého z toho samozřejmě nevzejde. Ctižádost a pýcha ho mohou dovést až ke zločinu vůči jeho nadřízenému, nebot jedná jen ve svém vlastním zájmu. Podobná scéna se odehrává i v člověku. Přebírá-li rozum funkci svého nadřízeného, dochází k téže situaci, jako když se kuchařka zhostí role prezidentky.


Nadvláda rozumu

Jestliže se rozum odtrhne od srdce a přestane dostávat nezbytnou porci lásky, jeho následné jednání může škodit nejen člověku samému, ale i celému světu. Může produkovat negativní myšlenky, jakými jsou: podpora a ospravedlňování kouření, alkoholu a užívání drog, dovolí si vysmívat se druhému a soudit ho, páchat skutky, které ostatním ubližují... V rozumu bez lásky je neútulno, neuklizeno, vládne tam chaos a válí se tam haraburdí nebo je vše puntičkářsky uklizené, vše má své místo, pořádek je až sterilní a všemu vládne tvrdý řád.

Naproti tomu rozum naplněný láskou spěje k moudrosti. Současné vzdělávací systémy sice přinášejí znalosti, ale neučí, jak se stát moudrými. Vzdělávání založené na rozumu rozvíjí paměť, ale už méně schopnost myslet, a už vůbec nevede k jednotě rozumu a srdce. Téměř veškerý vzdělávací systém je postavený na konkurenci, soupeření, na odměňování těch, kteří soutěží v jednoduchém zapamatování si a hromadění znalostí. Ve škole není žádoucí projevovat individualitu.

Problém nespočívá v samotném rozumu, vždyt bez něj by člověk nebyl člověkem. Ale rodí se tehdy, jakmile rozum předstihne srdce a bere do rukou vládu nad člověkem. Tehdy se snaží nalézt náhradu za skutečné pocity vycházející ze srdce. Používá city a emoce, které se neopírají o lásku, ale o strach, pýchu a vůli. Rozum zkouší nahradit srdeční city uměním, literaturou, sportem a nejrůznějšími představeními. Člověk hodně čte, vášnivě se zajímá o malířství či hudbu. Ale rozumem ovládaný člověk jen stěží nachází prostou radost ze života, a proto potřebuje silnější prostředky, aby se radoval. Čím rozvinutější jeho rozum je, tím těžšího kalibru musejí být podněty, které mají nahradit potlačené srdce.

Jedním z problémů, který člověka pronásleduje, je duch soupeření. Vyskytuje se prakticky ve všech oblastech života - od dětských her až po politiku. Touha potvrdit své schopnosti a sebe sama se projevuje ve snaze zaujmout pozornost ženy, dostat tu nejlepší známku, vytvořit co nejskvělejší sbírku či dosáhnout nejúžasnějšího úspěchu ve sportu. A to nastává v případě, pokud neexistuje vnitřní harmonie. Je třeba posilovat zdraví, učit se, rozvíjet možnosti, ale to vše lze činit i bez soupeření a bez dokazování něčeho na úkor druhých.

V žádné soutěži nevítězí harmonický člověk, ale člověk silnější (mazaný, obratný, se silnou vůlí, agresivní a podobně), tedy ten, kdo v sobě rozvinul jednu nebo dvě ze svých vlastností lépe než ostatní. Rozum vede člověka k rozvoji síly, ovšem je velmi nebezpečné snažit se být silným. Proto je také kolem sportu tolik špíny, proto je tolik sportovců morálně i fyzicky zmrzačeno. Být moudrý - to je to, oč je třeba usilovat. Americký filozof a futurolog Robert Ager zabývající se do hloubky problémem soupeření, se domnívá, že za dvě stě či tři sta let bude lidstvo natolik duchovně rozerváno, že se dobrovolně zřekne drog, alkoholu, tabáku, hazardních her i sportu. Člověk má nejen vědomí, ale i podvědomí, nadvědomí a supervědomí... Tyto oblasti vstupují do kontaktu s vědomím a podle toho, co se v jednotlivé sféře nachází, to z ní také vychází. Jestliže se rozum zbavil lásky, přicházejí z různých oblastí vědomí většinou negativa. Rozevírají se brány pekelné a člověk jimi propadá. V takovém rozumu se mohou utábořit a opevnit všelijaké síly, poté si vybudují potřebný prostor a pustí se do činností podporujících jejich vlastní zájmy nebo zájmy jejich egregorů, které mohou být umístěny kdekoliv.

Je-li ale rozum plný lásky, negativní informace přicházející z ostatních sfér procházejí specifickým filtrem lásky, který všechno špatné rozpouští a jímž projdou jen očištěná zrnka pravdy. Tak se rodí moudrost. Proto je správné naplnit rozum co největším množstvím lásky a dobroty ve vztahu k sobě i blízkým, ke všem lidem, přírodě a k celému světu. Touto cestou se předchází vzniku nejrůznějších komplexů, zádrhelů i karmických problémů.

Vysvětluje se tím i to, že dobrý a milující člověk vidí vše kolem sebe ve správném světle (ve světle, které jej neoslepuje a nečiní jej slepým vůči ostatním) a svět mu přináší jen dobro a pravdu. Podobnosti se přitahují, což je i principem biblického výroku: království Boží ve vás samých jest, neboli jestliže v sobě člověk vystavěl království lásky, harmonie a dobroty, bude stejné království i okolo něho. Obklopí ho laskavý prostor, v němž se vše zlé rozptýlí nebo přemění v dobro.

Zasvěcení často říkají, že ďábel sídlí v mysli člověka. Lidé po celý život ztrácejí čas bojem s temnými silami, které vidí v druhých lidech, okolnostech a egregorech. Pro boj se zlem jsou zakládána různá společenství, církve, náboženství a jiné organizace. Tento boj se ovšem může vést donekonečna a může skončit jedině tehdy, když si člověk zajistí pořádek ve svém vlastním rozumu a nastolí jeho harmonické vztahy se srdcem a erosem. Bezesporu se vším je třeba začít nejprve u sebe.

Kategoriemi rozumu jsou i naše myšlenky a řeč, ať už písemná, mluvená či vnitřní. Ač to zní paradoxně, řeč nás vlastně rozděluje. Někdo považoval za výhodné obdařit lidi různými jazyky, aby si vzájemně nerozuměli  Před tímto činem se lidé dorozumívali srdcem a znali jen jeden jazyk, a to jazyk srdce. Tím obdarovávajícím není nikdo jiný než rozum, kterému se zachtělo vládnout, a proto lidi rozdělil. Symboly, slova a myšlenky používají ke svému dialogu právě rozum. Srdce se domlouvají pomocí lásky a radosti a vždycky se umějí dorozumět. Je nutné vybavit si znovu jazyk srdce a více mu důvěřovat. A více jej používat ve svých slovech.

Mysl se obává odhalení srdce a všelijak se tomuto procesu brání, rychle reaguje na jakýkoliv krok a staví stále nové překážky. Srdce se dobře otevírá při kontaktu s krásou, ale rozum i do tohoto vztahu nelení přihodit lopatku dehtu. Například: člověk si vyrazil odpočinout do přírody, vše by bylo v pořádku a srdce by se z toho bývalo bylo radostně rozbušilo, kdyby si člověk s sebou nevezl alkohol, rozhovory na vážné téma, rozptylující hudbu, nástroje k lovení... Vezměme si jiný příklad: jakmile skončí nějaké divadelní představení, je duše člověka plná pocitů a dojmů a vše potřebuje v klidu vstřebat, ale rozum i tady musí dokazovat, kdo je skutečným pánem člověka. Záčíná rozebírat přednosti a nedostatky, hrouží se do detailů, objevuje jakési vady, kritizuje... Okamžik duševního rozjímání, tolik důležitý pro osvobození srdce, je v mžiku pryč a srdce se znovu uzavírá do klece uzavřené rozumem. Před dvěma tisíciletími Ježíš řekl: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, všechno ostatní je od ďábla." Je nutné se učit naslouchat, pozorovat, pociťovat, cítit a vnímat. To je velice důležitá součást práce duše-srdce.

Ďábel a bůh v člověku

Filozofové a teologové se už dlouho zabývají otázkou, jak chápat přítomnost ďábla v Bohu. Člověk je mírou všech věcí a byl stvořen k obrazu Božímu. Jeho příklad tedy může posloužit k odpovědi na otázku, jak spolu přebývají Bůh a ďábel v jednom těle. Pokud se člověk rozvíjí harmonicky a je stále plný lásky, tehdy v něm dábel žít nemůže. Takový člověk vytváří radost, štěstí a krásu a nedopouští se chyb, tudíž každý jeho krok je krokem tvořivým a vytvářejícím. Ovšem pokud se srdce nachází pod nadvládou rozumu, je ohraničeno mezníky, a tehdy člověk při svém jednání chybuje a tyto chyby jemu i světu přinášejí mnoho problémů. Tak se rodí zlo. Převaha rozumu nad srdcem ve svém důsledku vytváří hříchy.

Tři různé pojmy - pýcha, hrdost a důstojnost

Podle mého, z výrazné nadvlády rozumu nad člověkem vzniká i pýcha. Podle Dala: „Je pyšný ten, kdo se vyvyšuje nad ostatní." Je to jedině rozum, kdo rozmýšlí, hodnotí a škatulkuje všechno, přičemž se snaží sebe postavit co nejvýše nad ostatní. Pýcha se nezřídka ztotožňuje s hrdostí, ovšem já se domnívám, že pýchu od hrdosti odlišuje výraznější podíl nadřazenosti rozumu nad srdcem. Hrdost se projevuje přesvědčením o sobě samém. Mnohým lidem, zvláště těm nejvíce poníženým, hrdost chybí.

Hrdost lze rovněž vnímat jako přechod mezi pýchou a důstojností. Důstojnost je vlastnost, která vše v člověku i kolem něho ukládá na správné místo přirozeným způsobem. Důstojnost znamená, že v každé situaci a v každém okamžiku je člověk hoden světa a svět je hoden onoho člověka.Důstojnost je dána poměrem mezi vnitřním stavem člověka a jeho jednáním navenek, to jest jeho činy a slovy. Čím větší je harmonie mezi vnitřním a vnějším hnutím člověka, tím víc je hoden místa, které zaujímá v rodině a společnosti, a tím vyšší je i pocit vlastní důstojnosti. Ovšem podobný soulad s vnějším světem je možný pouze tehdy, existuje-li harmonie v nitru - a té lze dosáhnout jen dodržením jednoty rozumu, srdce a erosu, kdy rozum je plný lásky, srdce rozumné a eros aktivní.

Jestliže je rozum a srdce v souladu, ovšem eros z této aliance vypadne, člověk ztrácí velikou energetickou podporu pro své skutky. Místo důstojnosti se objevuje hrdost, a to často jalová a neplodná. Pokud člověku velí mysl, vzniká pýcha. Jsou-li rozum anebo eros potlačeny, tehdy může nastat stav ponížení.

Na základě uvedeného není těžké pochopit, proč se člověk dostává do toho či jiného prostředí nebo kolektivu a proč pro něho není snadné se přizpůsobit novým podmínkám. Nejsnáze může totiž nalézt společnou řeč se všemi lidmi a egregory jen člověk, který je harmonický v nitru a jehož láska, která položila základ této harmonii, je všeobjímající. Člověk musí být hoden svého místa ve společnosti a naopak. To je potom skutečná lidská důstojnost, jen takový člověk ze sebe vydává maximum, je se svým životem spokojený a nalézá své štěstí.

( ukázka je z knihy Egregory - Strážní andělé - autora Anatolije Někrasova


------------------------------------------------------------------------------------

PS: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1042064615-kapka-z-poharu-nesmrtelnosti/20132828037/ a s podtitulem = Největší náboženská slavnost na světě, hinduistický svátek, na kterém se sejde až sto milionů věřících.

V co věřících? A kdo má z toho, v co tito lidé věří svou sílu a moc? Tato otázka není napadání jakéhokoliv náboženství. Jakkékoliv víry. Je jen napadnutím toho, že my svou sílu (ve své víře) odevzdáváme mnohdy bezmyšlenkovitě něčemu, v co chceme věřit. Otázkou je, zda TO samé v co věříme, věří i stejně v nás. A nebo jen v naší sílu? Je dobré se ptát každý den svého života, v co věříme.

Boha, toho opravdového Boha a ne jeho napodobeniny lze poznat právě podle toho, že po nás nic nepožaduje.