Dospělá lidská láska

Jediné, co nám brání otevřít své srdce a mysl druhým lidem je mylný dojem, že nejsme dost odvážní či vyrovnaní, abychom to unesli. Pokud dokážeme upřímně a soucitně pohlédnout do sebe sama, budeme mít dost důvěry a odvahy dívat se do očí druhým. Naše zkušenost otevřenosti ke světu pak začne být zároveň užitečná pro nás i pro druhé. Čím více se přibližujeme druhým, tím rychleji zjišťujeme, s čím nemůžeme hnout, kde nám schází laskavost, kde máme strach a kde se znovu uzavíráme. Vidět to je užitečné a bolestné zároveň. Když se díváme vlídně a neposuzujeme to, co vidíme; pak se onen nepříjemný obraz v životě stává naším přítelem. Motivuje nás k tomu, abychom byli ještě laskavější, více se uvolnili, protože víme, že je to jediný způsob, jak spolupracovat se sebou i ostatními a být světu k užitku. Tak začínáme dospívat. Dokud nechceme být sami k sobě upřímní a laskaví, zůstáváme věčně dětmi. Již pouhá chuť přijímat sebe sama nám citelně uleví od prastarého břemene vyhnání z ráje vlastní důležitosti. Nakonec vznikne prostor pro upřimnou zvídavost a my cítíme, že jsme připraveni na cokoliv, co se nám kdy může stát. A to je lidská láska. 
MZ (PČ - Když ztrácíme půdu pod nohama)

HUDBA = http://youtu.be/jIeQhz8_z2U