Došly muži aneb mír, klid a pokora

Úbytek samců je vždy znakem degenerace daného druhu. - Jiřina Prekopová.

Tak co teď? Jsme na křižovatce dějin. Jsme gender rozdělení, namísto abysme se spojovali. Jsme sami a nevíme, kam se vrtnout a hledáme spásu v čemkoliv, jen ne v sobě...V křesťanství jsme se naučili "milovat", kdežto budhismus nás učí "soucitu", a my zapomínáme na to, že to proč jsme ve vztahu je především pro ROVNOVÁHU. Zcela jsem obrátily význam tohoto slova a doslova nás fascinuje všechno, co paradoxně přispívá k nerovnováze a to jak života, tak i našich vztahů. Doba nám totiž zženštila z animovala (je legrační, že nám v přehledu kin často vedou animované filmy, že?)...většina všech věcí, které nás zahlcují je tvořena nespoutaným nevědomím (naší vnitřní ženou) = chaosem. Abysme si porozuměli, tuto část naší duše mají jak muži, tak ženy. A to, co nám tedy chybí pro dosažení rovnováhy je MÍR, KLID a POKORAMUŽ, SAMEC, LEV. No jo, ale zkusily jste milí muži někde na veřejnosti říct něco jednoznačně? Vytvořit opozitum vůči chaosu? Dát věci, situaci, popř. dítěti, včetně toho svého vnitřního dítěte určitý rámec? Určitá omezení? Hned se strhne veřejná debata, jen jim dovolte svobodu!!! Chaos se drží svého jako klíště. Drželo mne to taky, dokonce jsem omlouval syna, když mi lezl do společné manželské postele. Dokonce jsem se trpělivě stěhoval stranou, abych mu udělal místo. Trpělivě jsem mu domlouval. A prd. Hm, a pak jsem jednou spal, on přišel a prošel se mi ve spánku po břichu. V 4,5 letech nic moc váha, ale na probuzení to stačí. Na nasrání taky. Jedna doba sundat, druhá doba dvě facky a od té doby musím uznat mě jako otce stále ještě respektuje a ja jsem to už nikdy neměl potřebu opakovat. V posteli mě začal obcházet a když chtěl přijít, šel z matčiny strany a zeptal se. Respekt k teritoriu. Ten jsem dal mu v třetí době při tom, kdy jsem jej odvedl zpět do jeho postele a zeptal jestli ví proč ji chytil. Kývl hlavičkou a popotáhl, nicméně uznal, že chodit po bříšku není nic pěkného. Zeptal jsem se ho, co by na to říkal on, když by sem udělal to samé jemu. Asi i vzhledem k noční hodině a k mohutnosti mé postavy se jen přikryl a zavrtěl hlavou, že ne. Pohladil jsem ho a řekl mu, že jsem pořád jeho táta a že ho mám pořád moc rád. Za chvíli už spokojeně chrupal. Já jsem se šel potom málem oběsit a vyčítal jsem si, že mlátím vlastní dítě. Všímáte si, jak dementně nás naše rodiče a kultura naučily tzv. žít? Protože, když si něco myslím - vyslovím to - a zrealizuji to. Myšlenka - slovo - čin. Tehdy jsem se vůči sobě i němu zachoval jako muž. Vymezil jsem mu jeho a své teritorium. A já jsem se styděl, za to, že jsem dítěti ublížil. Naštěstí mě to přešlo. 

Byl jsem celý pojašený z toho, jak má mít vedoucí úlohu ve světě lidí přeci dítě, které si hraje a nic mu není svaté, že jsem si nevšiml, že pokud chci, aby se v něm vyvinul muž a nedostal potom od života moc přes držku, musím mu to, co chci ne vysvětlovat, ale ukázat. Dát mu prostor, ano a veliký, ale s pevnými pravidly, které když poruší musí se naučit přijmout i jako následný trest. A my všichni tak trpíme tím, že dáváme dětem příliš mnoho prostoru. Toto není esej proti dětem, ale proti blbým rodičům. Protože jediná HLAVNÍ ROLE mého života, kterou zde na zemi mám, je tady a teď být MUŽ. Ne otec, to je role jen na určitou dobu a jednoho dne končí tím, že děti rodné hnízdo opustí a starají se sami. Ale být MUŽEM a nebo ŽENOU se nějak přestalo nosit. Ano přestáváme chtít tvořit, kreativně vytvářet a naplňovat své přirozené role. Já taky umím vařit, a uklízet, akorát s pračkou ještě zápasím. A nedělá mi problém zaskočit za druhého, tedy partnera, když je unavený. Ale jsme LÍNÍ. Neskutečně líní, protože jsme se vzdali své odpovědnosti, za své tradiční role a věnujeme se jen tomu, co se "nám líbí". Máme přeci svobodu slyšíme pořád. To ano, ale bez ODPOVĚDNOSTI je tahle svoboda jen iluzí. Pěnou uplývajících dní. Jsme pěnová společnost. No, když fandíte Tour de France, na kterou čumí půl planety doma u TV nebo charitativní koncert a sleduje ho miliarda lidí a my jsme pak dojatí a zpíváme si a fandíme všem. A to je ta pěna ani ne dní, jen hodin, než média přesměrují naši pozornost zase na něco globálního. Na novou pěnu na vodě. A při tom si vštěpujeme pocit, no co, hlavně si to užít, jóoo a co se ti nelíbí, to zahoď! A jak to dopadá ve vztahu? Nelíbí se ti v něčem partner? Vyměníme jej, ne? Staré nahradíme hladce někým nebo něčím novým..

Život jde dál a my s ním. S pěnou mediálních obrazů oddělených od jakéhokoliv smyslu života. S tím, že svět kolem a TV a film i reklama vytvářejí nerealistická očekávání toho, jak bychom měli používat nejen svá těla, ale i svá srdce. Neumíme trpělivě vnímat práci, která je ke každé činnosti třeba. Vidíme ve filmu příběh, kde se vyvine člověk v světovou extra třídu, třebas ve sportu a to během hodiny. Potom se sami divíme, že je pro nás pravidelné cvičení tak náročný úkol - takový, že jej mnoho lidí shledává skoro zbytečným. A shledáváme zbytečným být i mužem a ženou. A starat se o náš vztah. Pracovat na něm!!! Protože to není náš vztah, ale jen můj vztah. A k pýše nad svými rozhodnutími můžeme přidat další eso. Další svět reklamního šotu, kterému říkáváme život. Naše emoce. Pláčeme dojetím nad telenovelou a když přijde muž či žena domů zasyčíme si na sebe vzájemně hlasem z jejího vyrušení, že nás přejde cokoliv emočního chtít nejen vyslovit, ale i reálně prožít. Díky RYCHLOSTI sdělení reklamního světa si neuvědomujeme bolest ani radost do důsledků ve svém těle a neprožíváme ji v sobě a nedovedeme s ní nijak pracovat. Dle statistik až 60% mladých lidí touží po trvalém vztahu s jedním partnerem. Ale všichni do jednoho jsou strašně deprimovaní otázkou, co když přijde rozchod? Když se s ním totiž potkáme v tom reálném světě plném závislostí, jsme krutě šokováni a nepřipraveni na to, co to udělá s našimi těly a hlubokými úrovněmi našich duší. Právě rychlost nás odděluje od nás samých. Extrémním dokladem toho je pak kybernetický sex po síti, kdy spolu dva a více lidí lidé sexují, protože partner spí a my než bysme mu řekli o našich touhách si o nich raději budeme kecat s někým z Ria.

Nemáme čas, ergo nechceme mít čas na to být tím hlavním v čím v životě máme být. Mužem nebo ženou. Ve svém životě být otevřený hlubokým osobním niterným vztahům, modlitbě, vlastní reflexi a nebo meditaci. A proč být v současnosti ještě mužem? Jak jsem naznačil, potřebujeme zvládnout stále stoupající tlak pěny dní. Stres, počítačový věk a jeho rychlost ničí náš vnitřní mír. Za druhé chceme se spojit s všudypřítomným zdrojem spirituality, který je větší než naše ego a tím najít klid. A za třetí naše spirituální potřeba stvořit vnitřní svět, tak, aby naše individualita splynula v pokoře s neměnným zdrojem vesmíru (Bohem, Vyšší mocí, Duchem, Univerzálním vědomím, Buddhou, Ježíšem, Taem...).

Takže je to jen a jen na nás. Všechno se dá naučit. I být samcem, resp. samicí. S láskou.