Láska je supravodivost

"Bůh je to, co tady vznikne, když zrušíš vzdálenost." - To je věta, která mi nedávno uvízla v mysli při četbě jedné knihy. Pak mne napadlo, jaké by to bylo srovnat fyziku a esoteriku. Protože pokud existují vnitřní stavy mysli, měli by mít své opodstatnění i v tom, co se děje v tom našem hmotném světě. A napadlo mne to při uvažování toho, co je ve své podstatě vztah dvou lidí. Když ne Bohem v hmotě? Pravda to už je vysoká spiritualita. V čem je tedy spojení toho, čemu říkáme člověk s druhým člověkem tak jedinečné? A pak jsem zahlédl tuto fotografii. Je z období neolitu nedaleko Milána. Je na ní zachycen hrob dvou mladých lidí. Je jedno jakou a kdy zemřeli smrtí. Důležitější je to, že jejich soukmenovci měli za důležité je i po smrti upravit tak, aby spolu oba dva byli tak jako ve svém životě zde na zemi. V objetí. Takže, když si tolik stěžujeme na to, jak je to s našimi vztahy špatné, co se jen podívat na tuto fotografii?


Pak jsem potkal přítele, který studoval fyziku a upozornil mne na pojem supravodivost. Vcházíme-li z toho, že vztah, normální vztah se odehrává mezi normálními lidmi, esoterici říkají, že to, proč to mnohdy nevyjde, je právě kvůli tomu, že jsou jen normální. Že nechtějí být spirituálními. Tím nepozdvihují vztah do bližší roviny, ale jenom se jako lidé spotřebovávají. A až se spotřebují, rozejdou se. Tedy, že vstupují do vztahu s něčím, co se rovná určité představě = určité energii. Ta je nejvíce vnímatelná, když se přesunuje v rámci vztahu z jednoho partnera do partnera a působí v jejich okolí a prostoru, který spolu sdílí. Pokud jsou však partneři jen trochu orientovaní na spotřebu = tedy závislost na druhém a jeho energii; nikoliv na potřebu toho druhého = kdy bereme v úvahu možnosti druhého jako přínos pro vztah a tím i pro sebe; musí v systému docházet zákonitě k úbytkům energie.

Energetické ztráty jsou největší v oblasti vodičů. Tedy v přenosech energie. Do vodiče vstoupí část energie, ale část se jí ztratí cestou. Spotřebuje jí např. tření. Někdy je tření našich představ a hlavně těch nesplněných tak velké, že může v rodině vyvolat i třenice, že? Když je teplota nízká, když jsou naše emoce na bodu mrazu, jsme ochotni přijmout k sobě i někoho jiného a to je stejné jako při počátku supravodivosti (zamilovanosti??) tedy v okamžiku, kdy polijeme směs vodičů tekutým heliem a prudce jej mrazíme a tak se párování elektronů, kdy jdou k sobě ty s opačným spinem stává možným a my jsme u jevu jemuž se říká supravodivost. Tedy jsme najednou ochotni mít vedle sebe i člověka, který by nás za normálních okolností ani nenapadnul jako potenciální možnost. Snad aby nám ukázali potenciál našich skutečných možností? A tady nastává druhá otázka, jak to, že i mezi lidmi fungují páry, kdy oba dva lidé jsou naprosto rozdílní, ale úplně ve všem, dokonce jezdí i na samostatné dovolené. A přesto je jejich vztah pevný jako skála? Co způsobuje to, co je drží pohromadě v jejich tahu. Ve vztahu? 

Energie, která se do systému vnese, když se použije supravodič je ta samá jako když se z něj vynese. Jsem zamilovaný a dovolím tomu druhému úplně všechno. Dokonce máme pocit, že naše těla srdce a mysli jsou pro proces dávání konstruována. Ano dávám se. Houby. Tak úplně spotřebovávaní zase nejsme, ne? tak trochu se o sebe vždy bojíme, že? A to i ve vztahu k tomu tzv. nejbližšímu. Supravodič však nespotřebovává energii, kterou do systému přivedeme a z jednoho konce na druhý jej vede neomezeně a dokáže jej předat nezměněný. Proto nám zamilování mnohdy vydrží nahrazovat celou realitu, kterou svými "růžovými brýlemi" nevidíme...

Mimochodem víte, že růžová barva je energie červené, do které je přimícháním bílé dodáváno zdání o její ne agresivitě a poddajnosti? A my se tak necháváme rádi zlákat tímto klamem, že? A někteří i řadu let. Domnívajíce, že to prostě půjde všechno dále. Hmota je však neúprosná. Odhaluje nám v nás samých to, co okolí mnohdy vnímá úplně jinak. Odhaluje energetické díry. A ty jako ty na cestách musí čas od času někdo zaplátovat. Vyspravit. A když už není na opravy, postaví se jiná silnice k tomu, co nazýváme novým zdrojem spotřeby, že? Co myslíte, může tohle být krom stavebnictví i v partnerství?

Co se takhle namísto stálého vytěžování zdrojů a tím jejich proměny v naprosté pouště, v případě partnerů pak lidské trosky závislé na sexu, drogách a alkoholu (neboli na tom, co nám dodává alespoň zdání energie), začít s tím, že prostě zvážíme nabídku při párování a začneme pracovat na tom, co drží lidi skutečně pohromadě? V případě elektronů je to krystalická mřížka. Co v nás v lidech krystalizuje (tedy se stává díky vztahu tím pevným) a je převáděno pomocí našeho vědomí do života, tedy do hmoty? Když ne víra (tady narážím na diamant, což je nerost s nejpevnější nám známou krystalickou mřížkou)? Ve všech případech poskytuje víra pevnost, díky které je možné ukotvit vztah a způsobit i v lidském světě změny, které se díky přítomnosti takovýchto párů následně dějí. V případě páru dvou osob by tato víra mělo být zaměřena dovnitř páru. Tedy zaměřit se na to, co oba lidi spojuje. Protože jedině to, jim může pomoci eliminovat to, co přichází zvenčí. A že toho je...někdy je to bohužel i ta tzv. "víra" neboli představy o Bohu, kterého hledáme furt někde venku a zapomínáme na něj u nás doma. Uvnitř.

A tak se na zemi zase jen my lidé staráme skoro o vše možné, ale jak se cítí naše žena či muž´o tom nemáme "ani páru". Mimochodem pára. Vypařuje-li se kapalina v uzavřené nádobě, je na počátku děje počet molekul opouštějících povrch kapaliny větší než počet molekul, které se do kapaliny vrací za stejnou dobu zpět. Objem kapaliny se zmenšuje, současně se zvětšuje hustota a tlak páry nad kapalinou. Po jisté době se ustaví rovnováha: počet molekul opouštějících kapalinu je stejný jako počet molekul, které se vracejí zpět, objemy kapaliny a páry se tedy nemění, stálý zůstává tlak i teplota soustavy. Pára, která je v rovnovážném stavu se svou kapalinou, se nazývá sytá páraSytá pára vzniká nad volným povrchem chladnoucí kávy, v PET láhvi s minerálkou, … Co se stane zvetšíme-li tlak víme všichni, že? Výbuch? Proč? Ví Bůh...Ale my hoříme láskou, že? Ochlazujeme-li lásky plné vodiče, tedy zchlazujeme-li své emoční stavy do role supravodičů a ony nám vedou naši lásku od jednoho k druhému beze ztrát a bez strachu z výbuchu, jde o velmi solidní základ naplňujícího vztahu, nemyslíte?

Možná tedy bude budoucnost našich vztahů záviset v tom dobrém na fyzice. Na tom, aby se naše krystalová struktura neposilovala na povrchu krychle zvané naše 3D realita, ale v jejím středu. V poli sjednocení. Se sebou samým, s láskou, s Bohem, s partnerem. Dosazujme si to, co každá sám od vztahu chce. Tohle jsou jen slova. Důležité je, jak je dokážeme naplnit svým životem.

Láska je mocně čarodějná. Učí nás dívat se na to, co bylo mnohdy očím i neviditelné. Stává se tak naším něžným nazíráním na svět. A my slyšíme i to, co jsme dosud neslyšeli...jen tiše, poslouchejte s námi...
Láska je dotykem nedotknutelného. Laskavým pohlazením rozehřívajíce to, co bylo dosud chladné. Ne žárem. Ale svým světlem úsměvu, kterým říkáme to nevyslovitelné slovo. Lásko...

A když potom spolu prožíváme to, co by nám včera přišlo nesmyslné, uvědomíme si, že k tomuto zázraku potřebujeme jen jedno. Ne čistotu krystalické mřížky a hodně světla v duši a slunce nevyjímaje. Mimochodem všímáte si, jak se tímhle zvoláním zase jenom obracíme s prosbou o pomoc a dodávku energie na jiné lidi a zdroje, aby dotovali naši nemohoucnost? Chybí nám chuť prostě normálně žít. Žít s tím vědomím, které odbourává falešné předsudky či představy implementované nám reklamou o sobě a druhých a k nimž jako zrcadel svých možností používáme právě těch druhých. A jako v případě "Casimirových zrcadel" pak i nic způsobí to, že se ona zrcadla začnou přibližovat samovolně k sobě, až se úplně spojí. To je experiment fyziky, o kterém se jen teoreticky postulovalo od dob Einsteina a před pár lety (2010) byl uskutečněn americkými vědci na Yaleově univerzitě.

Casimirovu sílu mezi vodivými elektrodami způsobuje nerovnováha mezi kvantovými fluktuacemi vakua vně elektrod a mezi nimi. Jinými slovy zrcadla se dokáží přiblížit až když přijmout tlak zvnějšku za svůj a využijí jej k přiblížení se k sobě. Někoho z nás osud k tomu druhému doslova dotlačil, že?

Podle tohoto modelu tepelná přitažlivá síla roste lineárně s teplotou a klesá s druhou mocninou vzdálenosti. To znamená, že zatímco Casimirova síla převládá na velmi malých vzdálenostech, tepelná Casimirova síla dominuje na velkých vzdálenostech. Měli bychom dostat konstantní závislost v místech, kde převládá síla způsobená tepelnými fluktuacemi. Tedy, že se materiály nemají proč pohybovat od sebe, ale jsou k sobě přiblíženy natolik, že jakýkoliv jiný stav je pro ně nevyhovující. Co byste od vztahu dvou lidí chtěli víc?

Ale kdo z nás po tom skutečně toužíme? Být tím, kdo je i sám v sobě sobě středem? Protože až pak může mít naše chuť být ve vztahu v pravdě partnerském skutečné naplnění. Protože i nás vztah dokáže povýšit k rozměrům, které nám dovolují, to co jsme od vztahu nikdy nečekali. Že dokonale vyjadřuje to, jak toho druhého potřebujeme, aniž bychom jej spotřebovávali. 

A tak můžeme žít v supravodivosti lásky děkujíce si za každý okamžik lásky, která se tak stává smyslem našeho života. To proto, že láska už je. Láska už každým okamžikem žije. Je jen na nás jestli my budeme také žít. S nalezením jednoho jediného bodu ukotvení se v realitě, v Bohu, v partnerovi. Ve své práci. S láskou. V dobré víře. MZZ
...................................................................
S použitím citací několika fyzikálních publikací s díky prosím za prominutí všechny fyziky. Nejde o přesný popis reality, ale o nepřesný popis, co třeba ještě můžeme zkusit udělat... my všichni.