Z ne-země do ze-mě


Láska je to, co potřebujeme k životu víc než život sám. Dívat se skrze ní reálně na ideály, které nám dávají směr a my je pak našim prostřednictvím vpouštíme do našeho reálného života. Co je to ale ta naše realita? I když je to třebas jen banda představ v mysli dotyčného, je tato země představ opravdovou skutečností? A co je potom tedy ta hmotná, hmatná realita? On už sám název té hmatné reality, které říkáme ZEMĚ leccos napovídá. ZE - MĚ. Staré spisy nám nikdy nelhaly. To VŠE kolem je ZE - MĚ. Kdysi řekl Bůh. Za pomoci SLOVA. A to slovo je POSVÁTNÉ. A od té doby je také každé slovo posvátné. Všechna slova jdou ze mě. DOSLOVA. Proč jsem na to zapomněl? Přestal jsem jako skoro každý člověk vnímat to, co je posvátné? Protože to vyšlo z něj a ne ze mě? Protože on (jeho JÁ) nejsem JÁ? Jak dlouho se ještě budeme tvářit, že jsem individualitou, když ani nechápeme, co je to BÝT individualita? Individualita je doslova VŠECHNO. Je to i lidský pohled, dotyk i hlas. Ten reálný dotyk, pohled i hlas. To všechno jde z NÁS. Jakožto DAR. Ale bez MOCI usměrnění je to všechno, ale jen obrovskou vlnou, ano energetickou vlnou, i když plnou lásky. Ale vlnou tsunami. BEZ- MOCNĚ, BEZ - CÍLNĚ se válející časem a prostorem. A co jí tedy dáváme my lidé, když ji usměrňujeme k člověku? SMĚR! K jednomu člověku ? A možná to, že tuto energii můžeme jen směřovat. Svou pozorností a jen k jednomu. SMĚRU. BYTÍ. K ČLOVĚKU.

Jak by to totiž vypadalo, kdyby světem obíhalo triliony vln naší energie z nejhlubší úrovně bytí? A každá by směřovala někam jinam. K jinému člověku? Náš lidský život je často přirovnáván k plavbě. Na rozbouřených vlnách osudu plujeme a troskotáme. To pravda. Jako bychom to odněkud znali? Z našeho života? Ze současnosti? Jsme tak osleplí vlastní důležitostí. Zmítáni vlnami naší vlastní energie, která se bezcílně toulá prostorem a časem a bez našeho vědomí se nám tak vrací a pomáhá nám troskotat tam, kde my chceme jen zakotvit? Ano i taková je naše existence. Je bezcílná. V jednoho Boha věřiti budeš! A my jsme se akorát spletli v tom, co je Bůh a pereme se tak s každým, kdo věří v toho "jiného". V jiný OBRAZ Boha. My všichni věříme ve stejného Boha. Ten je jen jeden. Ale jak potom můžeme mít vztah, na té nejhlubší úrovní bytí a to lidskou reálnou formou k několika lidem najednou? Můžeme jim rozumět, to ano, ale jako hmotní a reální lidé máme vztah k jednomu. K člověku. Jen k jednomu. K tomu nejhlouběji působícímu člověku. V nás. Ale není to náš Bůh. Je naším zhmotněním představ vycházejících ZE - MĚ. Je toto závislost? Chtít vnímat reálně a lidsky člověka jakožto směr svého působení v hmotě a ve světě kolem?


Nasměřovat svou pozornost a tím i sebe a nastavit směr, kurz a zakotvit se svou lodí po dlouhé plavbě i jiné ZE - MĚ. Pak už jen zavolat ahoj. A pak drcnout lodí o břeh. Zakotvit. Vystoupit z lodi. Přivítat. Pře? Nadávky? Asi jsme drcli moc? Ale i to je realita zakotvení v životě člověka. Že vás taky serou ty věčně PŘIRÁŽEJÍCÍ lodě bez posádky? A každou chvíli zkouší zakotvit Bludnej Holanďan? Nebo to do vás napálí křižník plnou parou?

Víte to přistání můžeme provést buď jen s bandou svých opilých představ a nebo sami se sebou. Hlavně v sexu, co? Strachem bez sebe? S obavou. Jak to asi dopadne? Budou se moc zlobit, že jsme je tak drcli? A mám sebou všechny doklady? Clo? Hygienu? A tak paradoxně nemáme nikdo ze zakotvení toho druhého radost, ale strach. Asi, že jsme hmotou země, která se pořád zabírá a osvobozuje ve jménu toho či onoho vládce. A my jsme tolik pohlceni strachem  z toho, co zase přijde, že vlastně nic jiného než strach přijít nemůže. Strach v představě toho, zda-li jsem pro druhého dost dobrým partnerem a mám-li dost země, co ho uživí...Copak můžete zakotvit v realitě s láskou k člověku na lanech ze strachu? Strachu ZE - MĚ?

A tak sjíždíme celý vesmír na vlnách plných přetržených lan a do všech možných stran vrháme kotvy plné strachu v naději, že se někde zaseknou. A taková je i naše tzv. láska, náš tzv. vztah i náš tzv. život. Iluze promítána z NE - ZEMĚ do ZE - MĚ. A víte, co na to pomáhá? Až zase příště někam přijedeme, neřvěme hned ahoj, aby všichni ohluchli. Zakotvěme dál od břehu a na malém člunu s několika vybranými dary navštivme novou zemi s úctou a respektem. A možná, když se k tomu i my sami hezky a patřičně upravíme, oblékneme a navoníme, to abysme zdůraznili svou vnitřní krásu jejím vnějším provedením, získáme právo přistát a zakotvit. A když budeme dodržovat místní zvyky (rámec představ našeho partnera), možná získáte pro svou loď i nový domov. Nový mateřský přístav. Protože ten starý už dávno vzala voda. Z potopy. Tedy taky z těch našich vlastních vln! A tak plujeme tím, co nazýváme životem, ale co se mu ani vzdáleně pranic nepodobá a dobývajíce stále nové země a stavějíce stále nové lodě. Ale potápíme se. Celý ten širý dlouhý čas se jen potápíme. Tedy zatím to tak máme. 

Namísto toho se můžeme stát bezpečnou zemi pro všechny lodě, co CHTĚJÍ zakotvit. V JEDNO - TĚ. A s nimi se všemi pak PLOUT. Je JEDNO kam. V představách. V životě. Cíl a směr je v podstatě vždy jen jeden. Nazýváme jej mnoha jmény a slovy. Je jen jeden. Ten pro který se ROZHODNEME.

Ale v tom reálném, lidském životě více, jak jednu loď neuřídíte. Ano všichni máme problém uřídit sami sebe. A když někdo vypadá, že to dovede, hned za ním všichni plavou v domnění, že to bude dělat za ně. Ale náš REÁLNÝ život (včetně toho proklínaného či zbožňovaného sexu) tady a teď je jen jeden. Dostali jsme jej k životu. K reálnému životu. K směřování. K cílům. K budování. K ničení. Ke všemu, k čemu se my sami rozhodneme. Sami sobě jsme lodí i přístavem. Plavit i zakotvit můžeme vždy jen v JEDNOM.  Plavidle i přístavu. V sobě. To když máme v reálném vědomí i svou lásku. Plynout s láskou. Z ne - země do ze - mě.



jsme malé země
jen hlína a prach
od muže k ženě
jde hlavně strach

jsme hrnky z hlíny
uplácané na úsvitě
a každý jsme jiný
tváříc se použitě

jsme tváří prachu
a byl rudý dechem
když dal si odvahu
jakým jsme echem

jsme jiné ze-mě
spojující mnohá
kráčíc jdu němě
mé stopy Boha