JAM romantické lásky



Tolik jsem ze svého života strávil hledáním a toužením, že ani nevím čeho. Tolik okázalých cílů, tolik věcí, o kterých jsem si myslel že je chci, se pak ukázalo jako pláštík, za nímž se skrývala skutečná přání a hodnoty, o které opravdu stojíme. Nedají se ani vtěsnat do hmoty ani do člověka. Jsou to kvality slovníkem dneška řečeno psychologické. Láska, pravda, čest, smysluplnost, víra - ty hodnoty, o nich v tom koutku své duše víme, jak jsou vznešené i vzácné. A jak moc stojíme o to se jim oddat. Ale já stejně jako ostatní jsem je cpal jen do fyzických těl lidí kolem sebe. Bez úspěchu. Hledal jsem v nich cosi posvátného. Velkého - vznešeného. Ale posvátné se v nic jiného než člověka zmenšit prostě nedá. A tak jsem byl z toho hledání smutný.

A jsem i někdy i dnes. Jako dítě západu jsem totiž přišel na svět vnitřně chudý. I když máme navenek všechno. Obávám se, že žádná jiná civilizace v dějinách nebyla pravděpodobně tak osamělá, odcizená a neurotická a taky neměla tak popletený žebříček hodnot. Učil jsem se vše kolem ovládat s železnou logikou a elektronickou přesností bomby navádějící se na cíl s přesností plus minus 5 metrů. Při tom všem jsem zjistil, jak málo jsem smířený se sebou, spokojený s tím, jak prožívám lásku já i má partnerka. Voláme po smyslu života (jako kdyby nějaký měl). Ten mizí s tím, jak nám z celku mizí i některé hodnoty, díky kterým se pak náš svět stává nevyváženým. Ano, chybí nám ženy. Skutečné ženy a skuteční muži. Ale ženy především, protože jaké ženy mohou přežít ve společnosti, která si cení jen zisku? Když i hlavní hodnota ženy je dodnes brána podle toho zda-li má děti a ne podle toho, jakých kvalit dosahuje jakožto člověk? Jak by se žena mohla zrodit ve společnosti, která si cení soutěživosti, boje o moc a toho "být jedničkou"? Postavily jsme lásku a city do služeb moci a zisku a veškerá naše moc a zisk plyne do nevědomí. A tak např. jako společnost používáme v reklamě ženu a její hodnoty už jen jako zboží, jen na "výměnu", nikoliv jako něco posvátného. Mužská část psyché se tak utrhla ze řetězu a ztratila veškerý kontakt se svým vnitřním ženstvím. Postrádáme a postrádal jsem i já tu vyvažující sílu lásky, citu a lidských hodnot. Šlo nám vždy jen o moc, ničící vše, co je lidské a jemné. Trávil jsem svůj čas na školeních přemýšlením o tom, jak se dostat dopředu, jak vyhrát, jak najít nejlepší pozici pro střelbu a jak hlavně přimět přátele a rodinu, aby dělali přesně to, co chci. Zapomněl jsem na pravdivost svých starých hodnot, které mne učila má babička a děda, zapomněl jsem na své vnitřní já a své vztahy k lidem, jež milujeme. Našel jsem jen jednu hodnotu. KRUTOST. K sobě i druhým.

Co přijde? No, z "pocitu", ne z reálného štěstí zbývá už jen jedna poloha - neštěstí. Ale my malí a nevědomí nevidíme, že naše neštěstí jsou jen duchem našeho nevědomí, který přinutí naše ega nově prožít sebe samotné. A tak začíná hledání ženskosti v nás. Nicméně, jelikož jsem muž i já i ostatní, tak vytáhneme do boje. Namísto smíření se s harfou a za pomocí krásné melodie potulných minesengrů vytáhneme meče a jedeme dobýt svou ženu ( a to prosím i paradoxně ženy samotné, které se dnes pokoušejí velmi srando-vně nacházet sebe a své ženství mužskými prostředky a vně sebe samé). Abych byl konkrétní, no prostě se potřebujeme naučit třebas jít na procházku, když svítí slunce a jsou vidět barvy, respektovat své tělo a dávat mu čas na odpočinek, probudit se a slyšet hudbu života v šustění trávy nebo korun stromů, naslouchat svým snům, dávat najevo city těm, které milujeme. Při tom, však těžko zůstaneme při starém. Boj totiž nemůže vytvořit vztah. Boj neumí nic uzdravit, vybudovat. Prolnout snad, ale to většinou jen jednou. Ženská část naší osobnosti uzdravuje a léčí a mužská zraňuje a roztíná silou ve dví. A asi i proto byla ve starých kabalistických textech MOC postavena do pravého ramene a do levého byla umístěna jako její protiklad LÁSKA. Meč = moc a láska jako její štít. A tak tu dnes bojují muži se svými egy (beru nyní za muže i skoro všechny ženy, které se mužsky chovají) a proti nim stojí mírně řečeno, dost nasrané kolektivní nevědomé ženství. Primitivní surová síla, která se uvolňuje a jde s námi do boje. Ale pozor, tady to není cvičný turnaj. Tohle je boj na život a na smrt. Protože nevědomí nikdy nechce jen čestné místo v životě. Chce a vyžaduje naprostou vládu. Chce, aby se muž stal objektem jejich kouzel. A tak se od jednostranného patriarchálního pojetí posunujeme ke stejně nevyváženému pojetí ženskému. Nejde nám o manželství, což je vidět ve statistikách, ale v zotročení ve jménu protikladného vzpurného extrému, který jsme schopni hrdě nosit i vytetovaný již nejen v očích a v mimických svalech na čele, ale pokreslujeme svými nevyjádřenými nevědomými tužbami celé tělo, aniž jsme si vůbec vědomi, co vlastně ve skutečnosti tyto symboly znamenají. Věříme jim jen v naší vlastní hlavě bez toho, že bychom se vlastně zajímali, jak nás právě tyto klikyháky spojují s nevědomím..

A tak jezdíme čím dál více ven. No jsme přeci muži (i ženy), no né, objevujeme tedy vše venku. Navštěvujeme všechna ta tzv. energizující místa, všechny ty hlavně náboženské komplexy a systémy, které se snažíme pochopit a uchopit svoje nepřiznané komplexy. Tedy, my to nevíme proč tam jedeme, máme jen ten pocit, že... Jo a a taky se zbavit ega!!! Takže se stáváme sami v sobě paradoxně slabšími a závislejšími na tom, kdo nám projeví nám drahý mír, že? Pač sami jsme si jej nedali a taky přestáváme bojovat, domnívajíce se, že meče a ruce k jejich držení nejsou potřeba, co bratři a sestry esoterici? Protože už bude jen láska. Tedy aspoň v prosinci 2012 to tvrdila celá planeta a nějak pořád nic...jak si chceme chránit náš život vzdávajíce se svých vlastních zbraní? Dostáváme se do snadných osidel závislostí různých sekt a církví, které nám namlouvají a velmi romanticky, co a jak. A co my a naše děti, domovy i ženy? Inu, pochopil jsem, že nad ženstvím a nad ženou se nedá zvítězit. Pokaždé, když ji zničíte, najdete kus meče, co ji zabil, trčet i ve své hrudi. A pak tedy přijde to ne-štěstí, v mém případě ne-moc, kdy pustíte meč a necháváte se nést cestou svého života tak, jak zrovna přichází. Učíte se nechat věci plynout. Vzdáváte se kontroly a nebuzerujete sebe svým egem, ale zařvete na něj lehni a ono zaleze do boudy. Přestáváte ovládat lidi a děje. Nedržíte v ruce veslo osudu. A toto je jedna z nejmocnějších sil, jež v sobě ukrývá ženská část nás samotných. Naše nevědomí. Vzdát se mu dokáže jen člověk s mečem opodál, který je v přirozeném postoji a hrdě vyhlíží vstříc mořským dálkám, tedy pokud jako já neskončí na koronárce. Vzdát se vesla znamená ukončit boj s osobním usilováním a přestat se SNAŽIT. Snažila jsem se tě mít ráda, mi řekla tehdejší , dnes již minulá partnerka. Když jsem jsem se ji zeptal, proč mne místo snahy raději nemiluje, tak ujela tramvají. Ne všechno je prostě logika a rozum. Můžeme i jen sedět na místě a nevědět proč. Můžeme tak v klidu počkat na svou moudrost, která připluje za přispění citu, intuice, trochy poezie či iracionálna. I já jsem tak odjel s romantickou představou za moře.

V naší společnosti se výraz "romantická láska" používá bez velkého rozlišování pro každý druh přitažlivosti mezi mužem a ženou. A když se dvojice stýká např. sexuálně hovoříme často, že jde o "románek". No říkáme romantický VZTAH a myslíme LÁSKU. Máme v tom názvosloví bordel. Někteří z nás se s romantickou fází ani nepotkali. Prostě se milovali tak, že se jen rozhodli žít spolu. Jen přijaly toho druhého jako obyčejnou lidskou bytost. Nečekali na dokonalost, přijali to, co je a tak si společně vybudovali vztah. Jako lidé. Jejich láska je lidská: ale kdybyste o někom takovém věděli, pošlete mi kontakt na wizard.michal@gmail.com. Děkuji.

A tedy šupem zpět k romantice. Romantická láska není láska. Je to SOUHRN našich představ, přístupů a reakcí, myšlenek. Je to jev, jenž nemusí vždy přerůst v uspokojující vztah. Skoro naopak. Když se totiž napijeme z "nápoje lásky", sakra, co jste my to namíchali do toho džaje, tak my po jeho požití nevidíme to, co je reálné, ale vidíme cosi božského, co se do milované bytosti vtělilo. Cosi symbolického, cosi transcendentálního. Aha, už vám maličko svítá? Jistě nevědomí začíná působit. Romantika je jako, když jste zkouření nebo máte houbičky či jako v mém případě vám udělají svíčkovou. Ale to se dá strávit, či dokouřit. První přikázání dvorské kultury z dvanáctého století, kdy romantika vzniká je nestýkat se sexuálně se svou ideální dámou. Svou vyvolenou. Ponechávám bez komentáře možný obsahový význam po rozdělení tohoto slova na VY-VOLE-NO-U. Idealizovaný vztah bez vulgárnosti. Tímto se omlouvám všem mužům, když vidí, jak se jejich polo-i-vičky smějí mým mírně vulgárním vtipům, zatímco doma ani ťuk. Ano společnost tehdy už jasně mužská tvrdě ženy persekuovala a jejich anima si tak našla cestu, jak tedy ukázat, co je zač, aby to vše vyvážila. V každé společnosti jsou vývojové etapy, které při nerovnoměrném vývoji dělají své. Tahle bohužel nezabrala úplně, ale pojďme dál.

Druhé přikázání romantické lásky jest považovat svou vyvolenou za vtělení bohyně, za symbol věčného ženství a ženské stránky jeho vlastní duše. Hááááááá! Chápete už? Jak nám všem dneska hrabe? A za třetí v sobě museli početní milenci udržovat vášnivý žár lásky, museli jeden pro druhého trpět spalující touhou. Svůj vztah vést přísně morálně a nikdy jej neponičit na obyčejný sex a manželství. Chápete s čím se pak potkává doma chlap, co jen přijde domu a řekne omylem své bohyni v kuchyni, že by si zamrdal? A už jste někdy viděli bohyni, co by doma na sedačce skopla svršky a řekla: "Franto, vleť na mě, šukala bych dneska jako děvka?" Jóóó, honit se to hlavou to jo, a nejen hlavou, pšš, pšš jdeme romanticky dál. Jelikož to bude delší, nevím jestli to nepřejmenovat, prý se starým dlouhým příběhům říkávalo, světe div se "romány". Těm obsahově kratším, pak "romance". Neruda za nás originálně vymyslel krátkou povídku, říkalo se jim tuším "romaneta". 

A tak se rytíř konečně setkává se svou dámou. Ona na věži s pásem cudnosti, člověk nikdy neví, že? A on dole pod hradem zpívá za pomoci potulné bandy své milé songy. No je samozřejmě ohromen její krásou a dobrotou. A od této chvíle, napil jsem se nápoje lásky (většinou víno - výborný vývozní artikl už ve středověku), jsem omámen zjevem svého vnitřního ideálu, své představy o vnitřním ženství. A křičím: "A na tvou počest vytrhnu tu do války a podniknu obrovská dobrodružství (třeba pak taky posekáte větrný mlýn jako Don Quichot)". A budu žít v souladu s tím, jak jsi mne inspirovala; Ježiši, vždyť tohle se objevilo i v Mrazíkovi, že? No prostě pro muže už žena pak není ženou. Je to archetypální ženství ve své božské esenci. A my ve svých vztazích i přes jejich dnešní sexualizaci hledáme ženu, která je více než žena, symbol něčeho božského a dokonalého, že touha vyvolaná tou jedinou překonává přitažlivost i lásku a vede k jejímu vzývání. Hledáme duchovní intenzitu, vytržení, zoufalství, shledání v radosti a zase naopak při odloučení romantické lásky. A tento zděděný ideál, táhne se nám to Evropou od 12. století, nás nutí hledat dokonalost zasazujíc tak do duší mužů i žen semínko věčné NESPOKOJENOSTI. A tato nespokojenost se vznáší jako šedá mlha smrti nad každým moderním vztahem. Staví nám před oči nedosažitelný ideál a navěky nás obklopuje evoluční slepotou, abychom si krás a potěšení z toho tfuj, pozemského světa ani nevšimli.

A na tom je něco strašného. Jednoho dne se jako já probudíte a zjistíte, že jste ovládáni souborem pověr, které jsme si nikdy nikdo z nás ani nevybrali. Nemá moc nyní cenu psát o tom, jak se předávají a zapisují. To by bylo na knihu. Možná jako když bysme z filmů a romantických písni vdechli tu atmosféru a ony se staly naší součástí? Nevím, třeba. Ale my víme, že náš vztah musí být založen na "romantické lásce"! Bez ohledu na tom, jak romantickou lásku špatně chápeme a nesprávně používáme - přeci jen je na ní něco SKUTEČNÉHO a PRAVDIVÉHO. V ozvěně celé lidské duše v nás probouzí to nejlepší. Tu touhu být celistvou bytostí. ČLOVĚKEM. A pokud člověk není z ledu, nemůže se než při setkáních s rytířským románem ubránit dojetí, protože v těch příbězích o lásce, o dobrodružství a oddanosti se odhaluje vše, co je i v nás spolehlivého, vznešeného, šlechetného (základ slova šlechtic) a MILUJÍCÍHO. Nejsou to jen ideály, jsou to i okna, kterými naše duše koukají ven. Vyprávějící i o realitě. O schopnosti ŽÍT a BÝT. A my plní strachu se bojíme, že tato skutečnost zažene lásku a život pak bude chladný a bezútěšný. Moderní člověk však musí poznat rozdíl mezi romantickou láskou jakožto vnitřním ideálem sebe sama a sloužící k cestě do své části nevědomé duše a mezi lidskou láskou, která tvoří základy jakéhokoliv vztahu.

Nevysmívám se zde světu romantiky jen tak pro svou potřebu oddat se romantické lásce. Nemám v úmyslu ničit. Vysmívám se jen romantizujícím představám, které nám brání pochopit a zajisti místo právě skutečné lásce v našem životě. Lidském životě. Když jsem totiž "zamilován" - jako by se mi vracela chybějící část mé osobnosti. Jako by svět kolem najednou nebyl obyčejným. Když totiž hledáme něco většího než je naše ego, něco co nám dává pocit úplnosti a jednoty, když se chceme povznést nad malost k něčemu dojdeme k čemu? K náboženství! Ano!!! Romantická neboli "dvorská" láska zrozená ze dvora krále se zrodila jako cesta duchovního vývoje, jako cesta západního spirituálního vývoje lásky, a způsobů milování. A možná i v intenzitě, o které se bez urážky, může ještě i dnes tantrikům jen zdát. Mír, bratři a sestry. To je svět magie, kouzel, čar a kouzelných symbolů = ne-vědomí. Tam žijí z části naše duše. A ony žijí i v naší psyché aniž o nich víme. A právě do tmy nevědomí, kde tušíme, že žije i Bůh se romanticky projikujeme. Najdeme to ve všech kulturách. Zamilovaný muž učiní ze své vyvolené symbol. Něčeho univerzálního, věčného, transcendentálního. To, co v ženě vidí mu dává pocit, že se konečně realizoval, že chápe smysl života. Jsem lepší, jemnější a ušlechtilejší. A stane-li se lidská bytost objektem takovéto adorace, má milovaná sílu "vnést světlo života do života druhého". Potom jsem si z milovaného člověka učinili obraz a symbol Boha. Pravda, kterou západní člověk hledá, je jeho vlastní duše. A cílem našeho hledání se stává pouhý prázdný OBRAZ (idol) sexy ženy viděný očima romantické lásky. Obráceně to platí safra taky.

V co věříme dneska my všichni? V to, co je vyrobené, v to, co je hmotné, co je tělesné a sexuální. Ale nutkání ducha je silnější a nachází si i cestu tam, kde bysme jej nehledali. Do myšlenek, do tužeb, extází a zoufalství, do vášní i zápasů romantické lásky. Náš náboženský instinkt se paradoxně vyvinul jako uctívaní muže Boha, proč asi, když jej uctívá především nevědomá, ženská část psychiky? To proto cítíme, že nemá náš život smysl a cenu, pokud nejsme zamilovaní a svou závislost, tedy svého Boha si pak volíme sami. Energie nevědomí vyvěrající z té části nás samých do níž nevidíme. A nikdy ji nemůžeme převést na zdravý rozum. Obrací se proti nám, ničí naši věrnost našim pozemským cílům, vzdáváme se všeho na čem jsem lpěli a čemu jsme věřili. Ergo, člověk ztratí hlavu. Proto se naše ega s romantikou tak těžce vyrovnávají. Nemáme a nemůžeme jí mít pod kontrolou. Romantika je jediná síla, co nás nutí uvědomit si, že existuje něco, co je nad jeho chápání a vymyká se všemu, co poznal. Všichni v ní tušíme, že můžeme najít sami sebe jako celého člověka, poznat konečně smysl života, dokonale sami sebe prožít. Jsme víc než kdy jinde u vědomí, že jsme psychické bytosti, a to především nevědomé. Objekt tohoto hledání, to "imago dei", "obraz boží" vyplouvá vstříc nám a ukazuje touhu po dokonalosti a jednotě. 

My však Boha neznáme. Žijeme v mužské společnosti. Ano i dnešní ženy jsou muži. Většinou. Žijeme všichni na úkor své ženské, nevědomé stránky duše. A na úkor celého člověka. Do naší přísně izolované mysli nemůže nic vstoupit. Jsme obrněni proti nevědomí, proti citům, proti své vlastní duši. Jediným místem ve zbroji současného člověka, kterým se můžeme dostat skrze toto moderní brnění vymytých mozečků je LÁSKA. A tak se po přečtení i této části stane to, že se konečný smysl o jednotě zjeví v podobě jiné lidské bytosti. Když svět zamilovanosti pomine, je svět ponurý a prázdný, že? A to dokonce i v přítomnosti oné samé bytosti, která nás před tím uvedla to stavu extáze. My i ona. My svou představou z nevědomí a ona tím, jak ze sebe dokonale udělala prázdné a BEZDUCHÉ zrcadlo (v případě žen mnohdy hezky nalíčené, upravené a sexy, ale bez duše, nicméně se schopně přizpůsobující čemukoliv, co se hodí do jejich cestovních plánů), které pak snadno odráží každou představu. Proto muži i ženy vznášejí jeden na druhého ve vzájemném vztahu neskutečné požadavky. A my opravdu věříme a věřil jsem tomu i já, že onen smrtelník je odpovědný za úplnost našeho života, dává nám smysl, intenzitu a vytržení. Nevědomá část duše tedy představuje schopnost navázat vztah se svým vnitřním já, se svou podstatou. Odvádí nás však paradoxně od všech ostatních mezilidských vztahů, i když nám slibuje pravý opak a to objevení "pana božského / paní božské". Když se zápaďana zeptáte, co je to duše dostane obrnu. Tibeťané zkoumající duši více než 1200 let pro ni mají více než dvacet výrazů. My jeden. My se tak bojíme poznat svou vnitřní prázdnotu, své nic, že nemáme nic hmotného, žádný pocit, žádnou stopu v mozku, obraz. Život je nic. S tím se smíříte jen tváří tvář smrti. Když víte, že vaše hmota stejně nepřežije. Někdy bohužel můžete překročit ten práh, po kterém už není cesta zpátky. To není dobré zastavení se. A jen ukazuje, jak moc jsme zabednění. a žijeme ve svých iluzích.

Pamatujte si vy všichni romantici, co vám říká vyléčený romantik. Následky romantické lásky v světě lidském jsou strašlivé. Zapomeneme na své povinnosti, vzdáváme se své morálky, věrnosti, dokonce i základních požadavků života. Ať žije guru-ismus. Ještě mi někdy někdo na zeď napište guru, tak uvidíte! A o invazi, s kterou ve srovnání je 68 rok jen sranda sem nemluvil, že? A jak, že se zanoří duše do vnějšího světa? Do mezilidských vztahů? Muž požaduje po ženě či přítelkyni, aby mu byla bohyní, duší a poskytla mu trvalý, exaktický pocit dokonalosti. Ženy chtějí po chlapovi navíc jistotu toho, že nezklame a bude věčným plamenem touhy plát. Pro ni si myslí - nicméně plane pro její Lilith, její nevědomí. Vy z toho nemáte nic - proto ta nespokojenost s námi... Namísto abysme hledali dokonalost v sobě, tam kde naše anima, naše nevědomá část duše přebývá, jezdíme šamanit na druhý konec světa požadujíce, aby se nám vše vnitřní dostalo z vnějšku. Copak se svatosti dosahuje tím, že si stoupnu na kámen, kde možná stál Ježíš, Buddha nebo Mohamed, když nemáme před tím ve své duši jejich doporučení, které jsem ještě předtím vším přijal ve svém srdci a projevil svým životem. A když už je tam máme, proč tam tedy potřebujeme jezdit? Kdo tam potřebuje jezdit totiž nejsme my. Jen naše nevědomí. Vím to, procoural jsem taky skoro půl Evropy. Jsme tak zaujatí promítáním našeho vnitřního kina, tedy projektováním našich vnitřních ideálů do své vysněné partnerky, že téměř nikdo z nás mužů nepozoruje, jaká hodnota a krása se skrývá v ženě, kterou má skutečně před sebou. A nehledáme to v ní. A bohužel to nevidí ani naše partnerky v nás. Jen si vzpomenu, když jsem svou bývalou přítelkyni upozornil, že to, co dělá je sice krávovina, ale kvůli tomu, že ji nepřestanu milovat. Nechtějte vidět dotčenou bohyni jednak nad slovníkem a jednak nad nesplněnou představou. A já už mám představ, tedy iluzí dost, rozhodl jsem se, že už nebudu lhát. Ani sobě a ani těm druhým. Mě došlo, že mám s tím, co mě tak zabíjí a tím bylo jízlivé a agresivní chování těch milých (blízkých) lidí ke mně, něco dělat. Má romantická výchova mi zakazovala lidem kolem mne a blízkým zvláště ubližovat, tak jsem svůj vztek a bolest obracel sám proti sobě. A to mě zabíjelo. Moje vlastní energie, kterou mi mé nevědomí přikazovalo obracet proti sobě. Což vědomí neudělá. Doslova jsem se zabíjel a to vše taky fyzicky. Ale našel jsem si našel možnost transformovat tu sílu, co mě zbourala, do stavu, kdy mi i něco dávala. A tak jsem začal nejprve psát básně jako emoční vzkazy ostatním, aby pochopili, jak jsem uzavřen sám v sobě. Jen jeden osamělý chlap, který už chce nehledat romanticky lásku pořád někde jinde, ale umožnit sobě poznáváním svých vlastních vrstev svého ega nahlédnout k vlastní podstatě. Je to něco jako "míchat ovesnou kaši". Ti, kdo jezdili někdy na vandr vědí, o čem mluvím.

Míchaní kaše je činnost, která není ani vzrušující ani napínavá. Představuje vůli sdílet obyčejný lidský život, najít jeho smysl i v neromantických úkolech, vydělávat prostě na živobytí, vyjít s rozpočtem, vynášet smetí a i uklízet. S pokorou "míchat kaši" znamená najít vzájemný vztah, hodnotu a snad i krásu v jednoduchých věcech, nedožadovat se nesmírných dramat, zábavy a výjimečně intenzivních požitků. Jsou to malé věci, co dělají lásku: tichý rozhovor, laskavý dotek, něžné slovo, každodenní kamarádství, podpora ve chvíli těžkosti, malý sexík, když ho nečekáš, coby spontánní gesto lásky. Neznamená to, být navždy chudý, vzdát se všech výdobytků civilizace, odstěhovat se na Africký roh a dělat tam matku Terezu hladovým černouškům. Míchat kaši znamená, že dva lidé snesou lásku ze vzdušných výšin všeohlušujících a oslepujících romantických snů a promění ji v bezprostřední pozemskou a hlavně lidskou praxi. A pokud se rozhodnou jet do Afriky pomáhat, zaplať pán Bůh za to rozhodnutí. Láska totiž dělá řadu věcí, které naše ego dost nudí.

Lidská láska bere druhého člověka individuálně a tvoří si k němu vztah. Romantická láska bere člověka, jen jako herce určené role v dramatu. Romantická duše prostě není nikdy spokojená s tím, jaký ten druhý člověk vlastně je. A buzeruje a buzeruje. Tlačí vás k vaší nespokojenosti a výdeji energie, z které však vy a vaše láska nemáte nic. Příjemce černá díra...

Láska je jednou z největších sil, kterou disponujeme. A já měl to štěstí, že jsem při svém putování stínem za svým vyjádřením lásky tu svou v sobě potkal, poznal ji a popsal ji ve svých básních. A stejně tak i svůj smutek, bolest a lítost. A pochopil jsem, co tak vás lidi k tomu, co píšu přitahuje. Píšu totiž i vaše příběhy. Jsou všechny stejné. Proto se vás tolik dotýkají. Ale pozor, píšu romanticky o své vlastní vnitřní animě. Jestli se podobá té vaší nevím. Svou romantiku prožívám ve svých JEDINEČNÝCH básních a do života si ji beru taky. Reálně.

A je jenom na nás, zda-li k tomu svému LIDSTVÍ = JEDNOTĚ ztratíme cestu a nebo si ji budeme chránit. Znamená to totiž vzít kousek ze sebe, třebas meče i harfu z toho našeho vnějšího světa a dát ho do našeho chrámu, toho vnitřního romantického já, a pššš, s posvátnou úctou. Pak i naše vnější ego ztratí svůj hamižný charakter a vrátí nám vše v splynutí s naší podstatou. A to vše, co jsme do něj kdy dali, se přemění právě díky romantické lásce v naši vlastní OSOBNÍ JEDINEČNOU LIDSKOU lásku, který nás sjednocuje.

Lidskou lásku, která nyní ví, co je to být smrtelným mužem (ženou) s nesmrtelnou duší. A pak možná ke svému překvapení zjistíme, že ani tak nepotřebujeme být milováni, ale víc než cokoliv jiného potřebujeme MILOVAT.

MZZ



na motivy knihy Věčný příběh romantické lásky, Robert A. Jonson, Portál, 2003