SKOČ


"Tak je to tady!"
"Co," zeptal jsem se jedné známe v telefonu.
"No můžu jet do Indie normálně, jsou zrušené ty víza nebo co", chrlila na mě do hned najednou několik argumentů.

Ptám se mnoha lidí, co vlastně hledají v tom svém životě a v cestování jinam zvláště. Jo, Karel Havlíček Borovský říkal, jdi do ciziny, aby ses naučil milovat svou vlast. Aha, MILOVAT. A co k tomu dodají ti všichni jedním dechem? No to samé. Učím se milovat. Jinou kulturu, SEBE, povznáším tak svého ducha, rozšiřuji poznáním své vědomí, atp. Když jsem se v poslední době několika osob zeptal, jak vnímají slovo milovat, zarazily se a ptaly se mne, jak to vlastně myslím? Moje odpovědi byla, že nemyslím nic, že normálně miluji. Ale zajímá mě, jaké to pro ně je....

Reakce byly různé. Co to tady plkáš za blábol? Dokaž to! Ukaž mi to, co je to podle tebe milovat! Jinými slovy řečeno, všechny ženy do jedné (jsem heterosexuál) chtěli, abych svou lásku zhmotnil. IHNED!

Ukaž mi, co je to podle tebe láska a já ti potom řeknu, jestli jsem tvé lásky hodna! Další odpověď. Hod - na, říkal jsem si já ti ukážu, co jsem schopen do lásky dát a ty mi za to budeš dělat hodnou??? Takže místo lásky děláme byznys? B2B?? Ty mě a já tobě? A co se stane, když selžu? Co když bude to množství té hmoty, kterou ty pro lásku potřebuješ nedostačující? No pak hodná nebudu... Tomu se tuším říká alibismus či spíše pokrytectví. Ne milovat.

Jo, sám jsem si tím prošel ve svém bývalém vztahu a když jsem se tak teď coural po ulici a naslouchám tomu hlasu, co tak šílel z cesty do Indie, uvědomil jsem si, že láska je tu vlastně pořád. Co ta baba tak blbla? Všichni ji přeci máme možnost MÍT. Ale jenom tady a teď. A ona šílela z toho, co možná bude! Z toho, co se možná stane. Z toho, co se možná naučí. Proč to tolik rozpitvávám? No, naučila by se to i tady, ale je na to moc líná. Raději pojede přes půl světa. Jako kdyby snad to, že bude na nějakém "svatém" místě z ní učinila "svatou"? Jako, kdyby snad to, že budeme mít čistý byt, udělalo někoho z nás čistým i uvnitř?

Uvědomil jsem si dále, jak se vlastně my lidé připravujeme na to mít svůj život pod kontrolou. Na to něco mít, nás cvičí všichni od mala, že? MÍT se pro nás stalo synonymem pro = VLASTNIT. Máš svoje hračky, máš mít svůj sen. Mít svou dívku, svého muže. A pak už jen ty hajzle, ty máš moje dítě jako záštitu, to pak vyčítáme tomu samému partnerovi při rozvodu... :(

Všichni máme možnost s láskou BÝT. Tedy pokud příslušný představitel lásky splňuje normativy, které na něj nevědomě klademe. Splňuje-li a naplňuje-li naše potřeby. A když ne, naše "láska" (závislost) klesne pod normu, kdy je pro nás neúnosné s někým BÝT. POD normu našich představ. Jo a zbude nám místo, kde kdysi dva byly jeden. Říká se mu tuším BYT nebo DŮM, tomu místu. A tak mi ten tele-fón jenom připomněl to, co nikdo z nás v lásce nechce ani vidět, ale ani slyšet. Nechceme slyšet a ani vidět přítomnost toho druhého. nemůžeme to v podstatě ani vystát. Jelikož se nám přítomnost , skutečná přítomnost druhého člověka stává hromosvodem, po němž sklouzáváme ze svých romantizujících představ kamsi na zem. Do prachu, do země, do špíny, do ukotvení těla, daleko od iluzí, které si v naší hlavě bez nás pěstuje naše mysl.

A to je STÁT SE LÁSKOU... Stát se slovem miluji tě znamená být pro ostatní tím nejnebezpečnějším na světě. Ale taky proto se slovo stalo TĚLEM. Základem křesťanství je vtělení. Slova do těla. Informace do hmoty. Jenomže, to bychom my, co umíme a známe úplně všechno, informací máme tři pr..le, museli být nejprve na příjmu. Museli bychom umět přijímat! Lásku s Láskou.

Pokud jste lásky plní, nemusí vám nějaké to kilo lásky navíc vůbec vadit, ne? A víte, že všem lidem, co jsem se na to ptal, dělalo největší problém, právě to PŘIJETÍ??? Nikdo vlastně, i když to tvrdíme a obhajujeme my všichni horem dolem, neumíme přijímat. A tak, se jako ta moje známá, vy české a slovenské ženy otevíráte světu. Odjedete za svou "vysněnou" láskou, protože ti trubci, co nejsou vůbec chlapi tady doma vám přeci nerozumí. Nerozumí tomu, jakou vášeň a jakou lásku, vy vlastně do té vaší lásky dáváte. DÁVÁTE?

Ano, my všichni něco vkládáme, a protože jsme křestané, tak jak jsme naučeni, obětujeme se pro ní. To však verbálně spíše ocení muž z jiné kultury a jinde žijící. Má ženu, kterou doma nikdy pořádně nepoznal - sňatek mu domluvil někdo jiný, a protože jeho zem ani náboženství - tedy víra neumožňuje ženám příliš debatovat, ukazovat se a ani nijak oslňovat na veřejnosti pod hrozbou sankcí nebo trestů - a víte, jak v mnoha případech tento vztah končí? Jdu jako muž ven vydělávat many, přijdu zpět po celodenní šichtě. Natáhnu se a odpočívám. A když mi zbydou síly, chci sex. Aspoň jednou týdně. Co děláš ty ženo, mne nezajímá. Jaká jsi, co potřebuješ jako člověk. To mne nezajímá. Ptám se, jakej je v tom rozdíl? Když k tomu samému dojdete po pár letech romantického vztahu i v paneláku či rodinném sídle, a to jak na vesnici, tak i v Praze? V ČR i SR. Skoro kdekoliv. Jakej je v tom rozdíl??? V tom, že my muži jsme idioti, co si nevážíme vás žen a vy nás proto nejste HODNY, a pak jenom zkoumáme, kdo tu bitvu, životem s láskou se to už jaksi nazvat nedá, prostě přežije. A děti se na to dívají a s pláčem v nocích probdělých pod peřinou zatínají ruce v pěst a říkají si, že takoví oni nikdy nebudou. A tím se v podstatě programují na to samé.

Co udělá takový muž kupříkladu z arabského či indického prostředí, který dostane možnost mít vztah se ženou z jiného kulturního prostředí? No má nejednou něco, co splňuje jeho představy. Něco nového, jiného. A žena z našeho prostředí? Muž, co konečně drží slovo. Co jí miluje. Muž, co ji dává nádhernými slovy najevo své city. Muž plný emocí. Muž věřící. V něco. V něco posvátného. Tedy aspoň mi to minule psal přes facebook. A proto nám naše ženy utíkají do pryč.

V domnění, že ti jiní muži tak věřící v různé symboly a víry, ale tak PEVNĚ a HLUBOCE, se budou se stejnou silou oddávat i jim a věřit i v SÍLU jejich společné lásky. Spoutáme se jejich láskou a oddáváme se jim. No a začíná to milé dámy už i opačně. Minulý týden mi jeden bangladéšský seznamovací server regulérně nabídl spravovat jejich facebookový profil. Profil, který by prodával bangladéšské ženy sem. Ano, slyšíte dobře, prodával. Agentura, která to zprostředkovává, je regulární seznamka. Má vše OK. Až na jediné. Prodává JAKO lásku. My muži ze západu dostaneme ženu z východu. Ženu, co je vychovávána v tom neodmlouvat, milovat se, kdy se Vám ZROVNA zachce, pracovat do roztrhání těla (najděte si fotky indických žen po 35, budete si myslet, že se díváte na panoptikum... :(

A my všichni vychovaní v iluzích romantické lásky, máme z ní pomalu panelák představ (skyscraper) se rádi necháváme ukolébat snem o dokonalém. Máme prd. Máme jen dokonalý obchodní vztah. B2B s naší vírou v lásku. S naší ideální představou vztahu jako naplnění dvou bytostí jedním světlem poznání, které jim oběma přináší společnou chuť sdílet čas i prostor. PRD!!!

Prodáváme se jeden druhému. Co na tom, že jedním směrem putují naše ženy (i muži) za vírou a druhým směrem ženy (zatím) za peníze? Snad jen to, že na konci toho všeho je to, co vlastně tím vším hledáme. Hledáme jen naši schopnost VĚŘIT v lásku. VĚŘIT V TOHO DRUHÉHO. Jenomže to bychom nejprve museli věřit SAMI v SEBE. A přijmout se. A přijmout ji. Takovou jaký/á JE. Neidealizovanou. Neromantickou. Syrovou. Drsnou. Měkkou. Sametovou. Jedovatou. Něžnou. Hezkou. Strašnou. Zavádějící do pekla. Proklínající duši. Útrpnou Sladkou. Lehkou. Radostnou.

Je jedno, kolik PŘÍDAVNÝCH jmen (něco k tomu, co je podstatné přidáváme) a ZÁ-JMEN (schovaných za jméno) dáme tomu podstatnému v nás = LÁSCE (PODSTATNÉ - jmenuje se to i podstatné jméno, jako to, co je základní, co je podstata :)). Protože tím se nijak nedotkneme toho, co láska už JE. Ale snažíme se s ní manipulovat a přivlastnit si jí. Mít ji. B2B. I když veřejně to asi nikdo z nás nepřiznáme, že?

Místo ní, však díky svému obchodnímu přístupu "něco za něco" máme jen vnější atributy, za kterými jdeme mnohdy světa kraj, přes hory a doly, tmou, která by se dala krájet a věříme v tom, že naše, tedy to MOJE světlo, bude to, co přinese té druhé duši z konce světa, to světlo poznání z LÁSKY. Ach jo. Jsme tak naivní a hloupí že vyměníme dovolenou v Karibiku za domácí násílí na sobě i na dětech? Ne. Jsme tak pyšní a cyničtí, že ani nevidíme lásku v nás a kolem nás a tak utíkajíc sami před sebou, hledáme ty nejvzdálenější místa na světě, kde je tráva zelenější. A konec pohádky je většinou známe: hahou za hory za doly, mé zlaté parohy...to už je jaksi sebou.

Ach jo. Proč to tu vlastně píšu? Jednou, dříve nebo později musíte vstát a SKOČIT. Z mrakodrapu svých představ a dopadnout na zem.

A ze všech iluzí, ve kterých jste až dosud žili, se ve vteřině stane jedna rovina reality. Ze všech světů, kterými kdy probíhalo vaše světlo, se vše splyne v jeden okamžik a v jednu přítomnost. Tady a teď. S láskou.

Naučme se ocenit si situaci, ve které se právě teď nalézáme. Skutečně oceňme partnera a všechno, co souvisí s naším životem. Jako celistvá osobnost se můžeme radovat ze spojení se všemi lidmi, kteří nás obklopují aniž ztrácíme své současné štěstí (můžete mít rádi všechny kolem, ale nemusíte je kvůli tomu šukat). Dávejme si pozor, abyste nespadli do pasti, jež spočívá v názoru, že jinde bude tráva zelenější.

Tak jděte a SKOČME do sebe. Stačí k tomu třeba začít tím, že se jen na chvíli zastavíte. Jako já včera, když jsem se podíval do oken malého patrového domku, který v podvečerním šeru, přilepen k hradbám kolem Petřína, zářil do stran svými okny jako maják. A v tom se v okně objevila tvář ženy, která se na mne podívala, jak s úžasem skenuji jejich krásný pokoj v patře domku a usmála se na mne naprosto jasně. MILUJI TĚ. A já jsem díky tomu okamžiku PŘIJETÍ mého pohledu, možná poprvé v životě našel odvahu ten úsměv opětovat.

A nemusel jsem se to jezdit učit až do Indie. Stačí si sednout na prdel a milovat to, co mám tady a teď. Ale na to jsme moc líní a pyšní?

Michal Zdeněk Zachar

hudba: SKYSCRAPER - http://youtu.be/r_8ydghbGSg

foto: © Alejandro Marcos

-----------------------------
PS: a pokud byste nevěděli, jak skákat: http://youtu.be/HlXssWsTmVM