Zamyšlení nad slovy

Objevil jsem tento text na stránce LES (https://www.facebook.com/KURZY.VZTAHY.SEX.LASKA) -

A co láska? Je přece všemohoucí? Lásku zbožňuji. Její sílu, něhu, porozumění, vášnivost, náročnost, pro ten omamný pocit štěstí, že jste aspoň na chvíli vyvoleným středem něčí pozornosti. Ale není všemohoucí, protože lásku si nevynutíte. Přichází sama, nečekaná a často se těla v lidech milují víc než duše, takže zase uniká, mizí.


Na slovech je krásné, když s nimi dokážeme pracovat tak, že se stanou další branou k naší duši, pokud nám však tu bránu příliš nezavírají....zkusil jsem alternativní pohled na onen zajisté líbivý text.

A co láska? Je přece všemohoucí? =  Všemohoucí je Bůh. Láska je jeho nástrojem. A my často vzýváme nástroje, aby odvedli práci za jeho tvůrce. Převedeno do dnešní doby, jako kdyby jsme se modlily k autu, že nás sveze, a zbožňovali jej za to, ale řidič nás jaksi nezajímal...

Lásku zbožňuji. = Neboli místo Boha vnímám radši přítomnost jeho nástroje než jeho samého. Tyto slova by ve středověku znamenali postavení mimo zákon a soud s dotyčným. Láska už dávno je součástí Boha, stejně jako nás samých. To je z pohledu vesmíru asi stejné, jak když budu běhat po louce a křičet já jsem sem Míša, Míša MíšaMíšaMíša MíšaMíša MíšaMíša MíšaMíšaMíša MíšaMíša MíšaMíšaMíša MíšaMíšaMíša MíšaMíšaMíšaMíšaMíša MíšaMíša MíšaMíša atd. - radost z toho bude mít hlavně výrobce nanuku.

Její sílu, něhu, porozumění, vášnivost, náročnost, pro ten omamný pocit štěstí, že jste aspoň na chvíli vyvoleným středem něčí pozornosti.  = Ano, chceme se dostávat do exaktického stavu štěstí, ale díky komu? Díky sobě? Ne, tady jasně vidíte, že se nám slovy implantuje představa, že štěstí přichází zvenčí. Díky působení „něčí“ lásky zvenku. To není láska, to je závislost. A výbornej reklamní tah. Jak nás naučit si nevěřit a kupovat ty silné, stabilní a osvědčené produkty. Včetně těch silných chlapů (zdravíme všechny boxery, záchranáře, hasiče a příslušníky speciálních sil - aspoň tak to většina žen, potom po rozchodu uvádí, myslela jsem si, že když...)...

Ale není všemohoucí, protože lásku si nevynutíte. = Povzdech, kdy dotyčný, spíše dotyčná pochopila, že ne všechno, co chce taky může dostat. Všemohoucí je opravdu jenom Bůh. A ten, aby se k tomu nemusel pořád vracet, dal svobodnou vůli se rozhodnout i nám. Lidem. Tedy jedině nám lidem. A my si pořád jak malé děti stěžujeme a chcem více a více Boží lásky, namísto toho, abysme si užívali něco úplně jiného. To, co už máme. To je taky z lásky.

Přichází sama, nečekaná a často se těla v lidech milují víc než duše, takže zase uniká, mizí.  = Všichni máme v sobě podvědomou touhu uchovat si to, co je hezké navždy. Ono už to vlastně navždy uchováno je, pokud si uvědomíme pomíjivost času. Chceme vlastnit těla, ale duše nás až tak nezajímá, protože jinak bysme jasně a přesně uvažovali nad tím, proč jsme ji od toho těla vlastně oddělily? Teprve až bude jeho trvalým spojencem na této části úseku života může přijít i láska.

Slova jsou slova. Složená z písmen, kdy jejich kombinacemi, se prý říká, k nám proudí boží milost z onoho světa. Z nepoznaného. A my díky nim máme poznávat ten náš. No možná, že jen stačí, když při tom poznáme více sami sebe a zjistíme si přitom zda na některá slova náhodou nereagujeme jinak a proč vlastně. Zda není jejich dědictví, které neseme jako výslednice osudu mnoha desítek tisíců osob již dávno překonané.

Michal Zachar