"MÍT" a nebo "BÝT"


Jeden z pozoruhodných myslitelů 20. století Erich Fromm, vylíčil snahu cokoliv "mít", jako jistý způsob lidské existence, kontrastující s možností něčím opravdu "být". A ačkoliv je z jeho rozborů evidentní, že fandil módu být, který považoval za vývojově vyspělejší (a v tom se shoduje s kabalou), nepostavil kontrast obou módů nijak moc proti sobě. Snad aby nepopuzoval představitele modu "mít", protože už za jeho života už byly ve většině. Taky neviděl východisko v povyšování se tzv. "duchovních lidí" nad ostatními. Nutno podotknout, že ať je jakkoliv záslužné hnutí o obnovu tzv. spirituality, je dobré vědět, že snaha kohokoliv, aby cokoliv měl /ve smyslu vlastnit něco svou osobností) je v dějinách a dneska už masově jen jakousi ubožáckou kompenzací za nedostatek, spíše absenci schopnosti na opravdu lidský způsob BÝT. Být neboli postupně a vlastním přičiněním se stávat bytostí myslivou a tvořivou a mravní, rozvíjející něco specifického ve vědě, technice, umění či politice a přitom s ohledem na tuto svou specializaci neztrácet kontakt individua se svou dobou v níž žiji, doby s dějinami lidstva a lidstvem do celého vesmíru.

Ti, kteří věnují veškeré úsilí tomu, aby cokoliv měli (ať bohatství, zisk, peníze, ale i třeba věhlas, postavení kariéru a slávu; ba dokonce i vědomosti a osvícení) i ty, jsou-li jen vlastněné naše lidství neprohlubuji, spíše ohlupují. Jen vlastně ukazují svou neschopnost něčím být, jsou to nevyvinutí ubožáci ve zlatém rámečku svého nedospělého ega. Člověk, pokud se vyvinul či byl stvořen tak ne proto, aby cokoliv měl. To přišlo až jako plod lidských dějin tzv. civilizace. Je paradox, že sloveso mít nemá v indoevropských jazycích žádnou oporu, neexistuje pro něj společný kořen. Taky, co byste v pravěku chtěli vlastnit? Luk? Křoví? Motyčku? V život v tlupách, rodech či kmenech byly zajisté někteří šikovnější v používání věcí, ale tyto patřily všem. Majetek to zajisté ještě nebyl. Ten vznikl až po stěhování národů do nových vlastí. S dělbou práce, náročnější technikou za chvíli s králi místo dřívějších náčelníků.

No pro většinu lidí se v podstatě nic nezměnilo. Co jste mohli mít ve "středověku"? Mohli jste mít hlad a bídu, trpěli jste nedostatkem majetku, ale ne ještě tím, že jste na něj vázali svou mysl. Kult vlastnictví a majetku u většiny je až typickou záležitostí novověku s jeho průmyslem, technikou, obchodem, atp. Teprve 19 a 20 století začalo chrlit rok od roku na trh vždy více věcí, které od těch dob vážou pozornost vždy větší a větší části lidí, asi jako přemíra hraček dovede zblbnout děti. Masově se rozvinulo domnění, že to hlavní v životě je "štěstí", jehož plodem je vlastnictví majetku. Jakéhokoliv, od šperků až po automobily a "vlastní" dům. To, co evidentně patřilo do oblasti pouhých prostředků k životu vytlačilo vlastní cíle lidskosti a samo sebe prohlásilo za účel života. A většina lidí neměla ani zdání, když propadla kultu "života". Tomu pohodlí, klidu, odpočívání a pasivního přihlížení na okolí. Lidé si už většinou nedovedou představit život bez televizoru, že už sami nechtějí žít. nýbrž chtějí se jen dívat na životy jiných. Ve svém životě chodí jen od ničeho k ničemu, to jest od bezduché, mechanicky prožívané práce k stejně otupující "zábavě", umožnující jim jen přihlížet. 

Kult "úrovně života" je příznačný u těch, u nichž lidskost života stejně žádnou úroveň nemá. A paradoxem doby je že prázdniny a dovči a pracovní volno milují především ti, pro něž sebedelší dovolená stejně k ničemu není, nemůže je osvěžit ani naplnit, protože nemá, co by osvěžila ani naplnila. Stálým střídáním různých druhů nudy se takto majetní lidé urychleně blíží k hrobu; což se jim maskuje vším možným, kultem mládí počínaje a medicínou anti-aging konče. I tak lidí typu "mít" stejně jako stejné sloveso nemohou být nikdy sami, sloveso mít nemůže stát nikdy samo, ale musí mít u sebe předmět ve 4. pádu. Protože mít znamená "být s něčím" v neustálém kontaktu. Mít znamená být závislým. Úplně ztraceným ve věcech kolem sebe. Bez možnosti přemýšlet svým srdcem o sobě a smyslu svého života.

zdroj: Indoevropané v pravlasti, Milan Machovec, Akropolis, 2000