Láska mezi nárazníky s vědomím svědomí....

Víme, co jsou nárazníky na železničním vagónu nebo autu. Jsou to zařízení, tlumící otřesy, když do sebe narazí dva vagóny nebo vozy. Přesně stejná zařízení lze nalézt i uvnitř člověka. Jsou jím vytvořena, nikoliv přírodou, byť nevědomě. Když by měl člověk celý život vnímat veškeré rozpory, které v něm jsou, nemohl by jednat ani žít. Zažíval by neustálé tření, neustálý neklid. My si to ani neuvědomujeme, jak protichůdná a nepřátelská jsou k sobě naše různé já, naše projekce ve vnímání světa. Ta, co tvoří nárazníky mezi jednotlivými složkami naší osobnosti. Kdyby člověk pocítil všechny tyto rozpory, pocítil by čím skutečně je. Zešílel by. Ne každému je pocit, že je šílený příjemný. Takováto myšlenka jej oslabuje, zbavuje ho jeho sebevědomí, oslabuje energii jeho ega a i respekt k němu samému. A to je slabost! To se přeci musí zakázat! 



Takže co s tím? Buďto musíme zrušit rozpory, nebo je musíme přestat vidět a vnímat. Rozpory člověk zrušit nemůže. Když se v něm ovšem vytvoří nárazníky, může tyto proti sobě působící síly přestat vnímat. Nemusí již cítit srážky těch protichůdných pohledů, emocí a životních sil. Nárazníky se vytvářejí pomalu a postupně. Vznikají "uměle". Díky naší jistě dobře míněné výchově. Pod vlivem nárazníků lidí kolem nás se formují i ty naše. Napodobováním jejich názorů, jednání ostatních si usnadňujeme život. Žijeme v názorovém second handu. V převzatých emocích vypůjčených jen Bůh ví, od kterých z našich příbuzných či pečovatelů. Žít bez nich ve společnosti postavené na společenské a všemi uznávané "lži" je těžké. Ovšem tyto "nárazníky" paradoxně brání našemu vnitřnímu vývoji, protože tlumí otřesy vznikající z životních událostí, co se dostávají až pod povrch naší duše. A s jejich tlumením nás uspávají namísto toho, aby nás tyto otřesy probouzely. Nárazníky jsou taky nástrojem ega, nástrojem díky němuž člověku vždycky připadá, že má pravdu. Pomáhají mu totiž tlumit jeho SVĚDOMÍ.

A jaký je rozdíl mezi vědomím a svědomím? Jen v písmenku S? Vědomí se vztahuje na oblast intelektu a svědomí je součást našich emocí. Vědomí je stav, v němž člověk VÍ všechno, co celkově ví najednou a dokáže v něm zároveň vidět, jak málo vlastně ví a jak mnoho rozporů je v tom, co ví. Svědomí je stav, v němž člověk naráz cítí všechno, co cítit může. A protože máme v sobě každý mnoho protichůdných pocitů, od hlubokého přesvědčení o vlastní nicotnosti, kterými nás krmí rodiče i církve, přes všechny možné strachy až po ten nejhloupější duch sebe-klamu, sebe-uspokojení a sebe-chvály. Pociťovat toto všechno najednou je nejen velmi bolestivé, ale pro normálního člověka doslova nemožné.

Když by si člověk, jehož celý vnitřní svět není sjednocen a skládá se z rozporů mezi ním a egem a všeho ostatního vnitřního bordelu, kterému s pýchou říkáme já; pak kdyby všechny tyto rozpory v sobě pocítil naráz, kdyby si v jednu a tutéž chvíli uvědomil, že miluje vše, co nenávidí a nenávidí vše co miluje; že lže, když říká pravdu a říká pravdu, když lže, pak by toto byl stav, jenž můžeme nazvat svědomím. A takhle se žít nedá. Svědomí zrušit nemůže, ale může jej dát ke spánku. Oddělujeme jeden pocit od druhého, od sebe sama neproniknutelnou hradbou. A tak se drobíme ze své jednoty na menší a stále menší kousky a svědomí je uzavřené každé ve svém vlastním světě vlastních představ. Stáváme se nelidskými zrůdami neschopnými mít své vlastní svědomí. Protože naše nárazníky nám berou možnost spatřit své vnitřní rozpory a tím i možnost je vyřešit. Sjednotit se. 

Veškerá "vnitřní cesta" a "práce na sobě" je v podstatě jen ničením nárazníků. To znamená se sám v sobě plně otevřít přijetí své vlastní rozporuplné osobnosti. A je to všemožné nepohodlí a bolest i utrpení způsobené probouzejícím se svědomím. 

Pak možná přijde i láska. Člověku, který začíná studovat sebe sama chybí to, s čím se kdysi narodil, co vlastnil a bylo mu "výchovou" a civilizací odebráno. Jeho podstata vidět věci jednotně. Svědomí je ten oheň esoteriků, jenž přetaví veškeré vnitřní procesy a přivede nás znovu na svět. Svědomí je trvalý a obecný jev. Svědomí je stejné pro všechny lidi. A jsou lidé jejichž sjednocení dosahuje takového vrcholu, že namísto utrpení, jímž se zabýváme denně my ostatní, je v jejich životě díky jejich svědomí neobyčejná radost, již my rozděleni sebou nedokážeme ani popsat, natož pak pochopit. Normálnímu člověku přináší probuzené svědomí jen utrpení. Postupně přestane bojovat a ty malé chvíle utrpení se prodlužují až do chvíle malé jemné radosti jako předzvěst příštího "jasného vědomí".

PS: nepleťte si svědomí s morálkou. Morálka je tvořena nárazníky. Žádná tzv. všeobecná morálka neexistuje. Morálka je vždy a všude umělá. Skládá se jen z různých tabu, nároků a omezení. Morálka je pouhá autosugesce. Co je opravdu nutné je nalézt své svědomí. Ano nepodporujeme při tom slabost a přetvářku. Nutíme si vás strhávat masky. Kdo jen mluví o morálce místo toho, aby žil podle svědomí je prázdný člověk a nemá cenu s ním ztrácet čas. Svědomí nemůže protiřečit jinému svědomí. Morálka skoro vždycky.
---------------------------------------
na motivy knihy Hledání zázračného, P. D. Uspenskij, Malvern, 2011