POMÍJIVOST, PAMĚŤ a ZKUŠENOST

Jeden z aspektů času, který nás bolí nejvíce je jeho pomíjivost. To může být útěchou prožíváme-li něco bolestného a trpkého. Řekneme si: "I toto pomine." Udělá se nám dobře. Opak je, když se máte dobře a jste opravdu šťastní. Např. jste s člověkem, kterého milujete a připadá vám, že život nemůže být šťastnější. V takových chvílích si všichni ateisté říkávají: "Bože, dej ať to trvá věčně." To, ale není možné. I toto jednou skončí. Pomíjivost je síla, která udělá z každého prožitku vždy nakonec přízrak. Po každém ránu přijde poledne. A každý den je nocí uložen k věčnému spánku. A tak činí pomíjivost stín ze všeho, co děláme.

Člověk pomíjí právě tak jako čas. Někdy nás překvapuje, jak se dny ztrácí. Ohlédneme-li se, nevidíme své dny v řadě za sebou. Naše dny tiše mizí, budoucnost ještě nenastala a vše, co je jedinou pevnou půdou pod nohama je přítomný okamžik. Ptám se sám sebe - kam vlastně naše dny odchází? Kam odchází světlo svíčky, když ji sfoukneme?

Domnívám se, že jediné místo, kde jsou uloženy už navždy je naše paměť. Má svou vlastní vnitřní selektivitu a posvátnou hloubku. Je zcela soukromá - patří jen jedinému člověku. Paměť je tak jedna z nejkrásnějších stránek naší duše. A duše je paměť věčnosti. Tak se tak dívám kolem a říkávám si, co ji vlastně přinášíme. Té jednotě, Bohu, nejvyšší inteligenci...Asi proto jsem rád za své jméno Zekharija - Zachar, které znamená "Bůh si vzpomněl či spíše Bůh si pamatuje." Věci, které se dějí v našich včerejšcích, dnešcích a zítřcích a které pomíjí, padají do husté sítě věčnosti v naší duši. A mne mé jméno upozorňuje na to, jak jsou důležité všechny okamžiky. Abych si je proto pamatoval a nezapomínal.

Jsou tací, co se snaží paměť potlačovat. Říkávají, že je zlá a škodí našemu vnímání. Že strhává naši pozornost. Jistě, to je pravda, a to především u lidí, kterým záleží na minulosti více než na čemkoliv jiném. Lidem, kteří se definují podle toho, čeho dosáhli během své pouti za osvícením. Pyšným lidem je paměť na obtíž. Připomíná jim totiž z čeho vznikly a vzešly. Je pro ně totiž trvalou připomínkou nedokonalosti, zatímco oni směřují k dokonalému bytí. Vymazat paměť vám chtějí vždy ti, kteří vás chtějí ovládat. Pak vám snadno podšoupnou tzv. novou identitu. A proto je nejdůležitější pro život, vše na čem nám záleží, ukotvit ve svém těle. Ukotvit tak, aby jsme si na to, co je pro nás nosné zas vzpomněli díky svým emocím. Radosti i bolesti. Proto je tělo posvátným chrámem naší duše.

A právě to, co je posvátné pro naši duši a co je to jediné, co přinášíme Bohu ať už je jakékoliv rasy či náboženství, je naše zkušenost. Jinak řečeno, náš život a s ním i naše myšlenky, názory a city zůstávají pouhým přeludem, pokud jim neumožníme STÁT SE naší živoucí zkušeností. My se jí stáváme. Svým vědomým životem. Svou životní energií, lidskou tělesnou sexualitou a ideální nadpozemskou láskou. Svými sny, které vyjadřujeme svým životem.

MZZ