Sebeobětování - the end

"Není třeba mnoha slov, aby člověk vyjádřil pravdu". - Náčelník Joseph, Nez Perce

Lidé sami sebe obecně obětují z 5 hlavních důvodů: pro lásku, pro přijetí a souhlas, aby udrželi klid, aby zachovali rovnováhu, aby setrvali ve stavu harmonie. Když se vzdáváme sami sebe a předstíráme, že jsme někdo jiný než ve skutečnosti jsme, abychom získali něčí lásku, přijetí nebo souhlas, rovnováhu a harmonii, je to sebeobětování. Jiný způsob provádíme, když se vyhýbáme potížím nebo neříkáme, jak se podle nás věci skutečně jeví.

V některých šamanských tradicích se o těch, kdo se vzdali sami sebe říká, že mají potíže "mluvit jazykem ducha" a že mají spíše "slabé srdce". Zraněné dítě v nás je pak utajované, manipulativní, klamné dítě, které má slabé srdce a vyrůstá v stratéga se skrytou taktikou. Slabé srdce se projevuje tam, kde postrádáme odvahu být, kým opravdu jsme. A kdykoliv nemáme být odvahu tím, kdo jsme, posouváme se směrem k sebeobětování.

Když jsme pak už trvale zapojeni do vzorců sebeobětování, naše autentické já čeká, až ho vyjádříme. Čeká mnohdy i celý život. A když začneme říkat pravdu, začneme bořit své vzory sebeobětování, začneme se osvobozovat od falešného já a uvolníme se ze stínové stránky archetypu vizionáře. To naše vztahy nám pomáhají vidět, kde stojíme uvnitř sebe. A zda-li si udržujeme svou autentičnost a kde naopak živíme systém falešného já. Místo abychom podporovali svou integritu.

Mnoho původních kultur lepilo na svá obřadní roucha malé kousky lesklých kamínků a sklíček nebo zrcátek, aby lidem připomínaly, že jsou jeden druhému zrcadlem. Motiv zrcadla jakožto matefory obrazu najdete snad po celém světě. A ti, kdo jsou za zrcadlem, stávají se našimi učiteli a ukazují nám, jak můžeme obnovit svou autentičnost, když budeme mluvit jazykem svého ducha. Našeho ducha.

Tyto společnosti věří, že každý člověk může být jasným zrcadlem, kouřovým zrcadlem nebo puklým zrcadlem. Jasná zrcadla jsou jedinci, které si idealizujeme a o nichž si myslíme, že nemůžeme být jako oni; kouřová zrcadla jsou jedinci, s nimiž máme potíže, a přitom doufáme, že nejsme jako oni; a puklá zrcadla jsou lidé, které máme rádi a které obdivujeme, a přesto v jejich přítomnosti zažíváme strach a nebo svíravý pocit.

Psychologové pro tyto druhy zrcadel vymysleli termín projekce = stín. Víme, že projekce/stín funguje, když v nás existuje nějaký vnitřní blok. Projekce jsou vlastně nepřijaté představy o sobě. Jsou částmi nás samých, které jsme nepřijali. Je pro nás pohodlnější vidět tyto aspekty někde mimo, než abychom je přijali jakožto součást sebe samých. Pokud se nám je podaří přiijmout, rozšíříme své vnímání sebe tak, že náš sebeobraz víceméně odpovídá realitě. 

Projekce neboli náš stín ve skutečnosti znamená jakoukoli součást naší bytosti, pozitivní nebo negativní, kterou jsme neintegrovali nebo nepřijali. A tyto stínové části naší povahy budou dominovat našemu nevědomí a přetrvávat jako naše i když nepřijaté, přesto vůdčí prvky naší povahy až do té doby, než budou s láskou přijaty doma. V naší duši, co je spojená s naším tělem. Člověk si pro sebe vymyslel dobro i zlo a rozdělil se tak. Tělesně i duchovně. A tak jedině ten samý člověk je zase může přijmout do sebe sama a stát se tím, čím už dávno byl. Jednotou ve svém srdci, jistě, to víme všichni. Ale jen ten, kdo to přijme do svého těla, to dokáže integrovat v této naší 3D realitě hmoty. Myslet si to, je jedna věc a jiná věc je se podle toho chovat.