Následuj řeku


Nikdo z nás se nikdy nezabývá duchovními rozměry všeho co děláme. Nepředpokládáme, že by náš duch mohl něco ovlivnit. Máme už tak vymagořeno v palici, že nás neprobudí ani rána baseballovou pálkou přímo na mozek. Ani génius jakým byl Freud si ve své době neuvědomil, že potlačená sexualita je prd proti potlačení duchovnosti. Už jen ta souvstažnost mezi sexem a slovem. Musí existovat až důvěrná. Hlas mladého chlapce v pubertě mutuje a u žen zase dochází ke změnám v hlase v menopauze.
A tak jako nás obřezává hlas změnou svého zabarvení a sytosti tónu a činí jinými naše slova. I my jsme kdysi obřezávali svá těla, aby se rituálně oddělilo světlo nevědomí od světla vědomí. Ovšem zapomněli jsme se nechat obřezat rituálně i o řád výše. Zapomněli jsme obřezat i svá srdce. Člověk, když už dostal tu možnost plodit svým pohlavím, by měl být také schopen plodit svým slovem. Škoda jen, že jsme na to obřezávání zapomněli. Ono mělo za úkol připomenout mladým vzrůstajícím stromkům, že jejich sexualita je pro oba kmeny stejně důležitá. Jednomu se odřezává předkožka, druhému se trhá hymen. V podstatě jde o podobný akt. Akt zrodu JÁ JSEM. Ať se mi to líbí nebo s tím nesouhlasím jsem-li JÁ, jsem spojen se sexem. Ten se však měl pomocí slova rozvíjet z pouhé rozkoše do lásky. Církevní zákony a jiné mnohé další instituce parazitující do-slova na lásce nás postrčily o mnoho let zpátky. A my se zasekli jen ve svém "mase". V smyslové rozkoši bez toho, že nám prochází tím hrudním košem, kam jej přivádí náš sluch. Kdo z nás se učil své lásce naslouchat? Nenaučily nás náhodou, že je dobré hlavně poslouchat?
Jsou už tací, kteří se učí naslouchat, a začínají se napřimovat a růst. Stejně tak je mnoho těch, kteří jdou po stromu života opačným směrem ke kořenům a umírají na iluze z hlíny. Hledáme soulad mezi vnitřním a vnějším světem. Přestáváme věřit jen na kořeny či větvě, přestáváme být jednosměroví, ale pokoušíme se vyvážit se. Odvracíme se od dětinských katechismů a od vědeckých teologů a hledáme své SLOVO.

V reakci na toto pak vzkvétají různé charismatické organizace, lišící se snad jen tím, kolik jejich "svůdce" dokázal samozřejmě přísně duchovně oplodnit svých oveček. New age, sekty a archy povolaných vesmírníků nacházejí svou "potravu" právě zde. Je pořád mnoho těch, kteří se zde a rádi ztratí. Jako bizarní bloumači nad smyslem žití, lapají po dechu, když se snaží udržet na napjatém laně své existence. Nad propastí své existence. Pletou si Éros s primární sexualitou, duchovní život s dílčími, chanelingovými stavy vědomí a technikami omezenými na péči o mrtvolu těla domnívajíce se, že tím, že zpívají-li přitom Óm popadne jejich tělo Bůh, je jedno jaké kategorie a názvu a povznese jej. V tom jednodušším vydání jsou to milovníci přírody, kteří ji zbožňují a domnívajíce, že takto nejlépe uctívají Boha, protože tím uctívají sebe. A ti, kteří nalezli své cizokrajné duchovní tradice domnívajíce, že jinde je tráva zelenější? Jejich novost jim zamlžuje jejich limity. 

Valná většina zůstane na tomto laně. Stane se věčným provazolezcem. Jiní spadnou do pekla bez naděje a jejich konec je na snadě. Většina se totiž stará o historii, o názor, o kritiku a polemiku. A to jsou ty mužské disciplíny. Pozvedáme před sebou své štíty. Neuvědomujíce si to, že si tak stavíme své náhrobky. Uzavřeni ve svých iluzích, ve svém času a prostoru s obludnými schématy, které nás však nenechávají udělat to samé, co naštěstí pro nás neudělala Eva s Adamem. Nenechávají nás kousnout si do života.

Protože, když máte života doslova plnou hubu, a nemusí to být zrovna jablko, možnosti máme výrazně větší...nastane TICHO. A v něm možná uslyšíme i to, co nám to naše SLOVO chtělo o té naší sexualitě a všem dalším vlastně říct. Protože čím tišší člověk, tím hlubší je jeho láska. A ta ho jako řeka dovede stejně jen k jednomu. K oceánu vědomí. Na jeho JMÉNU až tak nezáleží.

Jedna žena už to slovo přijala. Jak to dopadlo, víme. Co to zkusit? My všichni? Hlavně se neptejte jak. Copak zrovna tohle není jedno?