Co je pro mě posvátné?

Po pravdě většina z nás se při tomto slovu asi zamyslí a představí si budovu, která je určena k liturgickým či jiným náboženským účelům. A bylo tomu zřejmě i několik tisíc let nazpět. Posvátné bylo místo vně nás. Otevřeno zavřeno, prostě mimo nás. Možná jsme potom my všichni zase tak trochu mimo z náboženství a vztahu i k posvátnému. Všímáte si, jak jen při zaslechnutí tohoto slova se lidé ošívají? Jak se jich toto slovo dotýká a oni nevědí co s ním? Ano, většina z nás si totiž neumí definovat, co je pro ně posvátné.

Ježíš říká v evangeliu sv. Matouše: "Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí." V aramejštině se slovem komůrka nemyslí si vlézt pod schody jako Harry Potter, nemusí to být ani fyzický prostor, může se jednat o prostor emocionální a duchovní. To, co způsobila tato slova byla hereze v pravém smyslu slova. My totiž většinu z toho, co děláme neděláme pro sebe; ale hlavně pro ty ostatní. I modlíme se veřejně na společných místech. Proč? No především proto, že chceme zvýšit svou společenskou prestiž. Co, uráží vás to? Jo, to by mělo, pokud do kostela chodíte jen pro tohle. Ježíš s tím prohlášením udělal revoluci. Chtěl po nás jen abysme si pro to, co je posvátné, udělali svůj prostor. Svůj vlastní intimní prostor. V sobě.

Je krásný překlad této části bible z aramejštiny od Neil-Douglas Klotze. Upozorňuji však rovnou, že uvědomělé čtení této části může způsobit změny vědomí, které se následně odrazí ve fyzickém stavu čitatele. A odrazí se takovou měrou, jakou se onen čitatel staví k posvátnu v sobě a kolem sebe. Protože pokud považuje celého sebe za posvátného a nijak se nevyděluje ani jednou svou součástí, pak je vše v pořádku; jestliže však máte s čímkoliv v sobě problém, bude na něj vaše tělo dříve či později reagovat. 

Aramejština má vícevýznamová spojení slov, která umožňují rozšířit původní strohý řecký překlad, který naprosto neodráží, to co je v Ježíšových slovech skryto: "Chceš-li se otevřít božskému jako past, jejíž hloubka zeje prázdnotou, jako baldachýn, jenž do tvé duše vrhá stín chránící tě před božským žárem a světlem, uchyl se do nitra k onomu příběhu či znamení, jež tě upomene na posvátné. Zabouchni dveře myšlenkám na osobu, již ukazuješ veřejnosti a o které si myslíš TO JSEM JÁ. Modli se k rodiči stvoření svým vnitřním smyslem a smysly vnější obrať dovnitř. Když se takto zahalíš, může se skrze tebe odhalit tajemství. Když se otevřeš proudění posvátna, jež zvučí kdesi v určité vnitřní formě, možná se tebou prožene vzedmutý oceán. Dýchající život veškerenstva se sám zjeví ve způsobu, jakým ty žiješ svůj život."

Jestliže si uvědomíme sami sebe jako posvátnou bytost a střed všeho kolem v sobě, rozšiřujeme tak to, co je posvátné i vně sebe. Protože tím dovolujeme posvátnému, aby se ve vnějším prostoru projevovalo skrze nás.
Vytvořit místo, které je pro nás posvátné je jedna věc. Zvolit si do toho místa ideál, který považujeme za posvátný je další věc. Ježíš např. není jediná cesta, tohle tvrzení imperiálních kolonistů, kterým pacifikovali domorodce v celém světě se kupodivu ujalo nejvíce v Evropě samotné a nyní pacifikuje nás. Neměli bychom tolik lpět na své výlučnosti (Ježíš, Budha, Dalajlama, Sai Baba, Mojžíš, Mohamed, atp. omlouvám se všem náboženským prorokům, co jsem vynechal; v posledních letech se o funkci posvátné krávy hlásí i nakupování a prodej) jako spíše na tom, co moudrého a tudíž posvátného nám všem na této planetě onen jedinec zanechal.

Tak tedy místo bysme měli, ideály taky. Posvátní jsme i MY. A na to zapomínáme. I na to, jak s tím vším naložíme. Vesmír nám odhaluje větší tajemství, které jej přesahuje, které nelze pojmenovat a které nemá ani formu. Posvátné pro mě znamená vášnivé a oddané následování tohoto tajemství celým srdcem. Teprve pak v sobě probudíme lásku. A pravým cílem naší cesty je tato oddanost lásce a nikoli místo či idea, o kterou tolik veřejně usilujeme.

Pěkný den nám všem Michal