α - HISTORKA o VZNIKU TOHO VŠEHO - Ω


I. Ten První ve světle a struktura nahoře

      Existuje nezrozené nepomíjející Světlo bez hranic.

      O tomto Světle Ježíš Nazaretský poučuje Jidáše v Jidášově evangeliu: "Existuje jeden velký a neohraničený aión, ...a v něm se nalézá velký neviditelný Duch, Jehož oko anděla nespatřilo, ani myšlenka srdce nepojala, ani nebyl nazván žádným jménem. A na tomto místě se objevil světlený mrak a řekl: "Nechť vznikne anděl pro mou oporu." A z mraku vyšel veliký samozrozený anděl, Bůh světla, a kvůli němu vznikly z jiného mraku další čtyři andělé a stali se oporou andělského samozrozence."
      Tedy: nezrozené a neohraničené Světlo se dokáže samo ze sebe rozvlnit – rozpohybovat - a vydat plod tohoto pohybu nebo rozvlnění, onen zmíněný mrak, z něhož vychází první forma - matrice, Bůh světla, Syn nezrozeného a nepomíjejícího Světla, neboť je Jeho plodem. To je ten První na straně světla, ten, který vzešel z vůle Ducha Jediného.
      "Neohraničený aión" je obtížná kategorie - zejména proto, že nesmí a nemůže být žádnou kategorií, a to ze všech myslitelných hledisek včetně fyzikálního a logického, ale jisté je, že onen mrak lze bez pochybení považovat za nějaké "někde", neboť z něj jistě vzešel "někdo," a ten někdo se vymezil z neohraničenosti.
      Neboli: nevyhnutelně se musela změnit vnitřní struktura nezrozeného a neohraničeného Světla, nebo přesněji – vnitřní struktura musela nastat. Neboť pro onoho Prvního vzniklo současně s ním prostředí, v němž se vyskytoval – tedy ohraničení, jež můžeme považovat za zbytek onoho mraku.
      Totéž pozorujeme při vzniku kosmických systémů. Na počátku je oblak, mlhovina, která je začleněna do prostředí, v němž působí síly. Tyto síly relativně rychle způsobí rotaci oblaku nebo jeho částí a gravitace a elektromagnetické síly se postarají o vznik více nebo méně zářivých těles podle povahy vstupních prvků oblaku a podle celkového objemu soustředěného plynu. To znamená, že vznik kosmických systémů se liší od vzniku toho Prvního jen kvalitou vstupujícího "materiálu" - vznik toho Prvního jistě neprovázely prvky hmoty definované Mendělejevovou periodickou soustavou prvků, protonovým číslem a elektronovou konfigurací. Vznik prvků je totiž, alespoň podle vědeckých poznatků, vázán na proces degenerace hmoty při jejím vývoji (zejména při kolabování, tj. hroucení hvězd. )
      Odtud vzchází vedle mraku na počátku následující jistota:
     
      Procesy, které se odehrály na začátku, vytvořily precedens pro procesy odehrávající se v průběhu celé existence systému. Zákonitosti obsažené implicite v existenci toho všeho vynucují jednotný (zákonitý) vzor chování systémů za daných okolností. (1.)
     
      Ježíš Nazaretský v témže proslovu popisuje, jak ten První vytvářel myšlenkou další aióny, osvětlovače a jejich služebníky - bezpočetné desetitisíce andělů. Vedle toho Prvního jsou 4 aióny světla a jejich 4 andělé. Celkový počet prvních zakládajících aiónů je 5. Dalších zakládajících aiónů je podle Ježíše 7 – to by mělo být oněch 7 duchů božích, zmiňovaných v Bibli Svaté. To znamená, že je celkem 12 zakládajících aiónů. (Aión lze chápat jako nezformovaného ducha Světla, bytost, vybavenou určitým atributem z vůle Jediného, a tento atribut je jedinou jeho charakteristikou.)
      (Potom ten První) "vyjevil 72 osvětlovačů v neporušitelném pokolení podle vůle Ducha", pokračuje Ježíš. "72 osvětlovačů pak samo vyjevilo 360 osvětlovačů v neporušitelném pokolení podle vůle Ducha, takže jejich počet je 5 na každého. A jejich otcem je dvanáctero aiónů dvanácti osvětlovačů a na každý aion vychází 6 nebesí, takže vzniklo 72 nebesí pro 72 osvětlovačů a na jednoho každého z nich vychází 5 základů, takže celkem existuje 360 základů. Jim byla dána moc a veliké spousty bezpočetných andělů ke slávě a uctívání všech aiónů a nebes a jejich základů."

II. Temnota, propast a chaos

      Jestliže byl na počátku mrak, vzniknuvší z nezrozeného světla, kde se vzaly veličiny jako propast, temnota a chaos?
      Víme, že nadvědomí, vůbec nejvyšší známá, tj. poznatelná, kvalita – je vědomí zbavené subjektivity neboli sebeuvědomění. Z afinity kvalit vyplývá, že bytosti vyjevené ve světle byly vybaveny právě nadvědomím, a také že na nadvědomí můžeme pohlížet jako na světelný fyzikální jev. Jestliže ten První vnímal sebe jako světelnou bytost a toto vnímání zrcadlil (reflektoval), ono již zrozené světlo v sobě upoutal, neboť sebereflexe již je silovým působením.
      Analogicky – zatím nikoli identicky - jako poutá centrální těleso hvězdných soustav většinu oblaku plynu, stává se samozářným tělesem a osvěcuje temnou prázdnotu (nebo zbytky oblaku plynu, mlhoviny apod.) kolem sebe.
      Toto upoutání světla nevyhnutelně muselo vést k tomu, že zbytek mraku byl obdařen menší "hustotou" světla ve srovnání s tím Prvním, protože již šlo o ohraničený systém, tedy o systém, v němž světla nemůže samovolně přibývat. Zde tedy máme původ "menší hustoty světla," neboli Dělohy světa, jejíž původ vězí ve vzniku struktury Světla světa.
      Nyní jsme v situaci, kdy máme samozářného anděla a temnější zbytek mraku, v němž se vytvořily 4 další mraky a 4 další samozářní andělé, a máme zkoumat, jak z oněch zbytků mraků vzešla temnota, propast a chaos.
      Nejprve lze usuzovat na základě analogie (podle věty 1.), že se tento zbytek mraku šířil, neboť první rozvlnění lze chápat jako udělení hybnosti – žádný třesk nenastal, tím méně velký - (ale pravdou je, že procesy na počátku byly provázeny zvukovými efekty).
      Dále je pravděpodobné, že zbytek tohoto mraku obsahoval zárodky živlů těžších než světlo s nulovou klidovou hmotností. Důvod vězí v tom, že nerozlišené a nezrozené Světlo neboli Bůh má neprojevený atribut, který známe jako Trojjedinost. Tato Trojjedinost stále zůstává potenciálem, nedojde-li k prvotnímu impulzu: potenciálem kladným, plodivým, světelným, mužským, dále potenciálem záporným, temným, prostorovým a ženským a konečně potenciálem duchovním, neboť To Jediné je stále všudypřítomné v části, kde došlo k projevu, stejně jako v absolutnu, kde k projevu nedošlo. Tedy: jak Otec, Syn a Duch svatý, tak Otec, Matka a Duch svatý nebo Světlo, Temnota a Duch svatý. Teprve projevem vzniká ten První ve světle, Otec.
      To dále znamená, že tato Trojjedinost má potenciál všech myslitelných protikladů včetně "lehčího a těžšího" .
      A jestliže byly nějaké "prvky" těžší než stavební "materiál" toho Prvního, je jisté, že se odlučovaly směrem dolů vzhledem k formě toho Prvního. Neboli – máme původ propasti. Propast musela nevyhnutelně vzniknout pod nohama toho Prvního – tak vzniklo nahoře a dole.
      Z toho těžšího, co do propasti odpadalo, později jistě vznikl chaos - to má svou příčinu zase v protikladech. Pořádající mohutnost Ducha přece byla přítomna v božích aiónech, jak říká Ježíš. Aióny a jejich andělé přece vznikly v souladu s vůlí Jediného. A proti pořádající mohutnosti boží nelze jako protiklad postavit nic jiného než chaos.
      Tento chaos však s hmotou, jak ji dnes chápeme, měl dosud málo společného – jsme stále kdesi v počátku zrodu světa. Čím tedy mohl být? Víme, že chaos je konfúzí, neboli neřízeným smísením něčeho s něčím kvalitativně jiným. Stejně tak víme, že vše, co existuje, je složeninou všech elementů neboli živlů (s výjimkou elementálů), bez ohledu na skladbu fermionů a konfiguraci leptonů, příp. jiných tzv. "elementárních částic" toho či onoho koagulátu, a to včetně takových entit, jako jsou např. těla zmíněných andělů nebo osvětlovačů.
      Sestávají-li osvětlovači převážně ze světla, musí být tato převaha vyjádřena převahou ohně jako živlu, který má blízko ke světlu, a převahou vzduchu, který má blízko k duchu. Menšinové zastoupení má voda a země. Na tom, že tyto živly nejsou vyjádřeny tzv. částicemi či atomy – že tedy jde o jiný oheň, vzduch, vodu a zemi než ty, které známe – málo záleží. (Voda na této úrovni je zastoupena analogií magnetismu, ale nikoli toho, který vyvolávají hmotná tělesa, a země sebereflexí.)
      Tato skutečnost zase poukazuje na převahu zbývajících prvků, které vytvářely původní chaos. Musela to být především voda. Živel země, nejvzdálenější od Ducha, ještě nebyl hotov, tj. vyvinut, tak, aby mohl být považován za samostatný. Spíše bychom mohli říct, že živel země byl vodou zastoupen - nebo lépe – byl zastoupen analogií jejího "pevného skupenství."
      Zase je nutno zdůraznit, že jistě nešlo o tu vodu a skupenství, které běžně známe.
      Oheň a vzduch jako stavební materiál osvětlovačů byly v zastoupení – oheň jako světlo a vzduch jako vlnění (vibrace). Byly tedy kvalitativně jiné než oheň a vzduch, které se účastnily prvotního chaosu– tyto živly musely být těžší. A protože na začátku je ten První a 4 samozářní andělé, kteří sdružili elementy kvalitativně nejbližší Jedinému sami v sobě, lze usuzovat, že vedle kvintesence odloučené ze zbytku mraku toho Prvního, se chaosu účastnila kvadrogenní směs živlů. A tato směs se v kabalistické literatuře nazývá "praoheň" navzdory skutečnosti, že vykazuje signifikantní převahu vody. Měla by se nazývat jinak, ale zůstaneme při tom, že tzv. "praoheň" je vlastně tzv. "pravoda." Pojem "praoheň" byl zvolen podle aktivního činitele směsi.
      Podle kabalistické literatury se kvadrogenní praoheň smísil tak, že vytvořil temnotu: "Temnota je černým praohněm syté barvy, červeným praohněm silného zjevu, zeleným praohněm mocného tvaru a bílým praohněm – barvou zahrnující všechny barvy."
      Zde tedy je původ temnoty.
      Ostatní "těžší" živly byly skryty v této temnotě. A směs těchto praohňů – temnota - spadla do propasti. Přece prostředí, v němž se andělé vyskytovali, muselo zůstat "lehké" přiměřeně jim samotným na základě afinity kvalit, nebo chceme-li, na základě oddělení "těžšího a lehčího."
      Živly a Logos neboli Světlo světa neboli kvintesence, nebyly jedinými elementy, které se účastnily prvotního chaosu jako stavební a působivý materiál. Vedle zmíněných komponentů to byl rovněž produkt jednoho ze zakládajících božích duchů – aiónu rozumu, jehož personifikací je Sofia.
      V gnostických historkách je popsáno, že tento aión "... sám sebe plodí jako dokonalá jednota k poctě Otce, toho Jediného, který si ho přál a měl z něj radost. Avšak ty, které si pak přál rozum stvořit a sevřít do jednoho řádu, ty stvořil ve stínu – jako nápodoby a kopie. Neboť on nebyl schopen snášet pohled do světla, proto pohlédl dolů do propasti – a zapochyboval (rozdvojil se). Z toho vzešlo strašlivé utrpení plné rozštěpení a tento odklon na základě jeho sebezapochybování a jeho rozštěpení je zapomnění a nevědění ve vztahu k sobě sama a skutečnosti." (Nag Hammadi Kodex).
      Z toho úryvku je jasné, že v aiónu rozumu došlo k nějaké vážné události, ale neplyne odtud, co z aiónu rozumu se do prvotního chaosu začlenilo.
      V jiné verzi téhož příběhu stojí psáno: "Naše spolusestra ale, Sofia, protože je aiónem, vymyslela sama ze sebe myšlenku. A skrze myšlení Ducha a První poznání chtěla nechat povstat nápodobu sebe sama, ačkoli jí to Duch nedovolil ani nedopřál, ani její párový druh, mužský panenský duch. ... Její myšlení nemohlo být bez skutku a její skutek povstal..." (Apokryfon Johanni, Nag Hammadi Kodex).
      Ani z toho úryvku není patrné, co tak hrozného aión rozumu poznal, že došlo k jeho rozštěpení a že se jeho část začlenila do právě vznikajícího chaosu. Nicméně je jisté, že událost musela vzejít právě odtud: kromě atributů duchů božích nebylo co poznávat... A že šlo o poznání aiónu rozumu je také jisté – poznávací potence aiónu rozumu je nejmohutnější a atributem tohoto božího ducha je právě poznání.
      Tedy: aión rozumu, tento duch poznání, poznal... sám sebe jako subjekt.
      Zde je to velké tajemství: tento duch boží jako první zrealizoval protiklad objektivity –tj. subjektivitu. A poznal subjektivitu jako nepatřičnost. Samozřejmě – duch boží nesmí vykázat ani náznak subjektivity, aby nepřestal být sám sebou.
      A tento duch boží se za subjektivitu zastyděl jako za něco nepatřičného. A "z toho vzešlo strašlivé utrpení plné rozštěpení..."
      Nutno doložit, že taková událost je na úrovni božího ducha tvůrčím aktem, stejně jako je ve hmotě docela bezvýznamná. Duch boží totiž je plodivou silou a vše, co v něm nastane, se také zrealizuje, neboli zobjektivizuje ("Její myšlení nemohlo být bez skutku..."). Proto muselo dojít k rozštěpení. Duch boží nesměl podržet ani stopové "množství" subjektivity a jejich atributů – studu a pochybnosti.
      Subjektivita, stud a pochybnost – přijaly svou elementární formu ztělesněnou tzv. pralátkou, tj. tzv. sněhem, popsaným v gnostické a kabalistické literatuře. Takto tedy "její skutek povstal" a stál se součástí prvotního chaosu.
      Smísením těchto různorodých prvků vzešel chaos: z prvního mraku se odloučila kvintesence, z dalších čtyř mraků se vedle zbytků kvintesence odloučily 4 "těžké" praohně jako složeniny živlů – neboli došlo ke štěpení "lehčího" a "těžšího" a k fúzi těchto živlů s "objektivizacemi subjektivity". Prvek země byl zastoupen vědomou a nevědomou "objektivizací subjektivity", tzv. sněhem. Vědomá "objektivizace subjektivity" vzešla z aiónu rozumu a na základě precedentu z oněch bezpočetných andělů, osvětlovačů atd., o nichž mluví Ježíš. Nevědomá "objektivizace subjektivity" vznikla odloučením oněch 4 praohňů.
      Působením vnitřních ohňů potom došlo k "vysrážení" temnoty ve vodu, z níž vystoupil již čistý oheň a vzduch.
      Proto se v kabalistické literatuře píše, že tzv. sníh neboli základ pralátky, neboli to, co bylo výše popsáno jako zárodek elementu země, byl v pravodě.
      Poimandres tuto událost popisuje takto: " ...přede mnou se rázem všechno otvírá a to, co vidím, nemá hranic a všude samá záře a veselí. ... A za okamžik se pak oddělila tma, snášela se dolů, byla hrozivá a příšerná a spirálovitě se vinula, takže mi připomínala hada. Potom se tma rozplynula v jakousi vlhkou přirozenost, ta sebou prazvláštně zmítala a stoupal z ní kouř jako z ohně a přitom vydávala podivný zvuk, jakési úpění, které se nedá vylíčit. Potom se začal ozývat neartikulovaný zvuk, jako když hučí oheň. A z toho světla... posvátné Slovo se prostřelo na onu přirozenost a jasný oheň vytryskl z té vlhké přirozenosti. A ten oheň byl hbitý a sžíravý a zároveň činorodý. A vzduch, protože byl lehký, nesl se rychle za tímto ohnivým dechem a vystoupil od země a vody až k samotnému ohni, takže se zdálo, že je na něm zavěšen. A země a vody zůstávaly zatím smíšené, takže nebylo možno rozeznat zemi od vody. A ty neustále rozhýbávalo Slovo, dýchající na ně shůry, ze vzdálenosti ne větší než nadoslech." (Nag Hammadi Kodex.)
      A teprve tato směs, tedy tzv. pravoda a tzv. sníh neboli pralátka, je zárodkem toho, co nyní nazýváme hmotou. Atribut hmoty – tíhová síla a gravitace - je tudíž spojena se subjektivitou, neboť právě tato subjektivita drží tzv. sníh při existenci – zanikne-li subjektivita, zanikne přece také její ztělesnění neboli objektivizace, a tím i prazáklad hmoty.
      To je příčinou, proč gravitace nebude vědou nikdy adekvátně popsána ani začleněna do kosmologie a jednotné teorie vesmíru.
      Jak věda začlení subjektivitu do matematicko-fyzikálních vzorců a vztahů?

III. Ta První v temnotě a struktura dole

      Z konfúze odloučených praohňů vzešel oblak. "A hle, v mraku se ukázal anděl, jehož tvář sršela oheň a jeho podoba byla poskvrněna krví. Měl jméno Nebró, což se vykládá jako odpadlík. Jiní však (to vykládají jako) Jaldabaoth", říká dále Ježíš.
      Podoba poskvrněná krví ukazuje na projev červeného ohně silného zjevu na povrchu této entity, avšak převažovat musela černá barva černého ohně syté barvy – jde přece o personifikaci termnoty.
      Tedy: temný chaos praohňů se v propasti spirálovitě svíjel za přítomnosti tzv. Světla světa. A protože působení Světla světa je oplodňující – podobně jako se při početí dítěte setkává mužské světlo s ženskou temnotou ve vodě za přítomnosti ostatních živlů – musela z temnoty chaosu nevyhnutelně vzejít personifikace, bytost samozrozená i samonezrozená. Samozrozená proto, že vzešla z oblaku praohňů bez přispění nějakého konkrétního stvořitele, samonezrozená proto, že nevzešla z nezrozeného Světla, nýbrž oplozením skrze zrozené Světlo světa.
      Stejně byl počat Ježíš – k oplození došlo ve vlhkém temném prostředí dělohy ženy s tím, že muže zastoupilo Světlo světa.
      Na téma oplození chaosu se zachovala řada historek, zejména od gnostiků, a všechny se shodují na tom, že z chaosu vzešla první personifikace těžšího "materiálu" stvoření, První žena, ale nikoli ve formě člověka, nýbrž Hada.
      To je ta "Nebró" nebo "Jaldabaoth", o jejímž vzniku referuje Ježíš. (Odpadlice proto, že vznikla z toho, co odpadlo do propasti.)
      Tato Jaldabaoth jako první subjekt dole nevyhnutelně musela dobrat to, co objektivizoval, ale nesměl podržet aión rozumu – tj. protiklady toho nahoře: proti nadvědomí je vědomí zastřené, proti světlu temnota, proti světelnému tvořivému ohni je oheň těžký a spalující, proti dokonalosti je nedokonalost a konečně proti objektivitě je subjektivita.
      Andělé totiž, jsouce již subjektem, subjektivitu nemají. Subjektivita se na této úrovni projevuje toliko vnímáním sebe neboli sebereflexí – nikoli subjektivním sebeuvědoměním. Vědomí zde pouze zrcadlí někoho. Děje se to tak, že se vnímají současně jako subjekt a objekt – že se vidí jako objekt někde a vědomí zrcadlí, že je to onen zrcadlící subjekt. Proto nemají vlastní vůli, která je vždy vázána na subjektivitu, řídí se vůlí Jediného a jsou jeho služebníci.
      Naopak Had, Jaldabaoth, Nebró, onen biblický "pokušitel", jehož podivuhodný příběh bude předmětem dálšího bádání, dobral subjektivitu, ale při tak nízkém stupni vědomí, že se stal rovněž služebníkem Jediného, protože extrémní polohy protikladů přecházejí ve svůj opak.
      "A ještě jiný anděl vyšel z mraku – Saklas", pokračuje Ježíš. Zde nutno upřesnit: Saklas nebyl jiný anděl, ale týž, avšak vybaven dvojitou subjektivitou.
      Ona nebo oni potom po vzoru toho Prvního nahoře vyjevili rovněž 12 andělů, a ti opět vyjevili další anděly, z nichž "prvním je Séth, který bývá nazýván Kristus", pokračuje dále Ježíš. Ti "...se stali králi nad podsvětím a nejdříve nad chaosem." (Zde nutno brát v potaz, že tzv. Kristus nejprve zrealizuje onen neohraničený aión nezrozeného Světla, jehož oko anděla nespatřilo, tedy Boha, a teprve potom se stane králem nad podsvětím.)
      Takto tedy vznikl onen proslulý biblický ráj, rajská zahrada, nebo také zahrada Edem na východě, obydlená v různých sférách různými bytostmi – buď vybavenými subjektivitou, nebo nevybavenými subjektivitou, buď s převahou světelnosti, nebo s převahou temnoty.
      Dodejme ještě, že počínaje rozdružením nezrozeného Světla se celý systém ubíral zákonitou cestou úpadku – neboli že v každém jednom případě byl systém zralý ke vzniku dalšího a dalšího základu a jeho reprezentanta. Potom tvrzení, že reprezentanti základů byli stvořeni, je rovnocenné tvrzení, že vzešli působením oplodňujícího faktoru – Světla světa - na základě dialektiky vzájemnosti mezi zráním a vývojem objektu na jedné straně a vznikem bytostí, aiónů a archontů na straně druhé. Neboli: struktura nahoře i dole byla "bezchybně" stvořena tak, jak popisuje Ježíš, a toto "bezchybně" znamená, že bylo vyhověno oné dialektice mezi zráním a vývojem systému a tvorbou Toho Prvního nahoře skrze myšlenku ve Světle s věta neboli skrze Logos.
      Ne náhodou rozlišují buddhisté 31 sfér nebo světů (pekelný, zvířecí, astrální a lidský – a zbytek, tj. 27 sfér, připadá na tzv. nebesa), zatímco Ježíš rozlišuje 72 sfér nebo světů. Mezi sférami totiž musí být symetrie, i kdyby šlo jen o "šuplíky v pracovním stole". Ale buddhisty jako poutníky světlých stezek více zajímala Nevasaňňanasaňňaya – tanupaga (tj. poslední realizovatelná sféra bez formy – následuje již jen zničení vědomí). Zkrátka: zajímala je více cesta vedoucí k zániku strasti na úkor čehokoli. Rozlišují sice 136 a jedno peklo, ale ne tak, aby bylo zřejmé, že realizace na světlé straně vyvolá příslušnou odezvu na té temné, není-li provedena integrováním protikladů. A totéž platí pro hinduismus.
      Další zrání "pralátky" potom vedlo ke vzniku tzv. hmoty. Avšak v době rajské zahrady byla hmota, jakožto konečné stádium úpadku praživlů a jakožto prostředí obyvatelné hmotnými bytostmi, stále v nedohledu.
      Tedy: to, co moderní doba nazývá rozvojem, rozvíjením - evolucí neboli vývojem, je ve skutečnosti degenerováním neboli úpadkem původních stavebních prvků existence.

IV. Člověk a Had

      V Tajném spisu Jana (Apokryfon Johanni, Nag Hammadi Kodex) je popsáno, že "Jaldabaoth společně se svými anděly stvořila Adama podle podoby Toho od prvopočátku jsoucího – Dokončeného Člověka. Adam ale se povznesl nad své stvořitele, neboť byl podpořen ‚dobrým duchem‘ shora. "Jaldabaoth se svými anděly potom smísili oheň a zem s vodou a svázali je se čtyřmi větry, způsobili veliký chaos a odnesly člověka (Adama) do říše smrti ...kde stvořili osudovost – spoutali mírou času božstva na nebesích, anděly, démony a lidi, "aby ti všichni upadli do jeho pout a on se stal pánem nade všemi..."
      Podle Irenea, resp. podle kacířů, jejichž světonázor Ireneus popisuje jako zhoubný (Adversus haereses 30, 1-15), se po vyjevení myšlenky, potažmo Syna Člověka, vyčlenila voda, temnota, propast, a chaos, "nad kterými se vznáší duch, kterého nazývají první ženou - Matkou." "Potom se Otec a Syn s tou ženou spojili, osvítili ji, a z tohoto spojení vzešlo neporušitelné (pokolení). Síla, která přetekla z Matky, spadla dolů, do vody ke dnu propasti, kde přijala tělo. "Neboť všechno prý spěchalo k jejímu zbytku světla, navěsilo se na něj a obklopilo ho. ... Protože pak obdržela žádost po světle ve výšinách a skrze to také sílu, odložila tělo a osvobodila se od něj. Tělo ale, které ‚svlékla,‘ jak říkají, nazývají ženou z ženy." "Ten první (žena z ženy), který byl z Matky, se prý nazývá Jaldabaoth."
      Ten - podle popisu hereze gnostiků - stvořil další bytosti, ale byl ze svého výtvoru smutný, pohlédl do pod ním ležící tváře hmoty a vtělil do ní svou touhu. Tak se zrodila mysl, svíjející se jako had. Jaldabaoth potom oplodnil ženu, bytost, kterou sám stvořil (Adama-Evu), a z ženy vzešlo pokolení lidí.
      Hippolytus v knize Baruch potírá gnostiky, zejména jakéhosi Justina, který prý tvrdí, že na počátku "byly tři nezrozené principy světa, dva mužské, jeden ženský. Z těch mužských se jeden nazývá Dobrotivý, pouze tak nazývaný, který dopředu vše ví. Druhý je Otec všeho povstávajícího, který však nemá schopnost poznání, je nevědoucí a bez podoby. Třetí – tj. ta ženská síla – je také nevědoucí, hněvivá, dvojí mysli, s dvojím tělem: po ohanbí je pannou, dole ale hadem."
      Podle Hippolytova popisu hereze gnostiků nevědoucí Otec Elohim sám ze sebe stvořil 12 andělů a s polopannou Edem rovněž 12 andělů.
      "Z těchto 24 andělů", pokračuje Hippolytus v popisu Justinovi hereze, "pomáhají ti otcovští Otci a činí vše podle jeho vůle, ti matčini potom zase matce Edem. Celé množství těchto andělů, říká (Justinus), to je zahrada (ráj), o které Mojžíš říká: ‚Zasadil Bůh zahradu v Edem na východě.‘"
      Tito andělé potom podle Justina vytvořili první lidi – Adama a Evu. "A on – Člověk – Adam – Eva se stal zároveň pečetí a památníkem lásky a věčným znamením svatebního spojení Edem a Elohima."
      Od Edem byla do člověka vložena duše (dech) a od Elohima duch. Třetí anděl Edem, Had, Naas se spojil s člověkem (Adamem a Evou) a způsobil poznání dobrého a zlého a pád člověka ze zahrady. A lidé se rozmnožili na zemi.
      Tyto historky zjevně popisují týž příběh jinými slovy – s výjimkou detailů, které můžeme přičíst na vrub interpretacím. Např. v první zmíněné historce Jaldabaoth smísila živly a vytvořila chaos, zatímco to muselo být naopak: z chaosu, který se vyvinul zákonitými procesy, vzešla Jaldabaoth.
      Tento příběh dále popisuje vznik hmotného světa, v němž žijeme – to je ta říše smrti, spoutaná mírou času, "aby se Jaldabaoth stala paní nade všemi."
      V druhém příběhu zase není dosti zřejmé, že "síla, která přetekla z Matky (z tzv. Dělohy světa – z prostředí toho Prvního a jeho osvětlovačů, tj. ze zbytku oněch prvních mraků) a spadla dolů do vody, ke dnu propasti, kde přijala tělo", je onou kvintesencí, temnotou a tzv. sněhem. Dále se zde uvádí, že se Otec a Syn s tou ženou (Matkou, Dělohou světa) spojili, osvítili ji a z tohoto spojení vzešlo neporušitelné pokolení. Tedy totéž, co říká Ježíš.
      Třetí uvedený příběh je nejcennější - popisuje strukturu světa na nejvyšší úrovni. Zase je zde nepřesnost: ze tří nezrozených principů světa nemohly být dva mužské. Nezrozené Světlo, z něhož vše vzešlo, je zde popsáno jako mužský princip, ačkoli toto Světlo je třemi principy: je potenciálem protikladů a současně Duchem. To je ten Dobrotivý v našem příběhu - pouze tak nazývaný – protože jej nelze poznat ani nazvat, není-li v něm projevená dualita – kdo jej poznává nebo nazývá? Ten tedy dopředu vše ví, neboli je vševědoucností samotnou. Současně je oním neohraničeným aiónem světla, jehož oko anděla nespatřilo, jak říká Ježíš.
      Ten druhý mužský princip – "Otec všeho povstávajícího, který nemá schopnost poznání, je nevědoucí a bez podoby", je to, co vzniká po rozdružení mraku na nejvyšší úrovni: tzv. Světlo světa, neboli Logos, kvintesence, zprostředkovatel vibrace a také silná síla nad všecky síly, jak praví alchymisté.
      "Třetí (princip) – ta ženská síla, je také nevědoucí, hněvivá, dvojí mysli, s dvojím tělem: po ohanbí je pannou, dole ale hadem."
      Zde je popsáno prostorové a kvalitativní rozčlenění existence. Tato ženská síla je prostředím, v němž se Světlo světa vyskytuje – proto je nazývána Děloha světa – to je ta panenská část nahoře. Dole ale je ona ženská síla Hadem, personifikací toho těžšího, co spadlo do propasti – pod nohy onoho Prvního a jeho osvětlovačů.
      V jednom se všechny tyto historky shodují: člověka vytvořila Jaldabaoth se svými anděly.
      Podle Ježíše člověk vznikl takto: "Tehdy řekl Saklas svým andělům: ‚Stvořme člověka podle podoby a obrazu.‘ Oni pak vytvořili Adama a jeho ženu Evu..."
      Nyní jsme v této situaci: Had se vynořil z mraku, a to z mraku, co se nepersonifikovalo, opět muselo podlehnout příslušným zákonitostem a být předmětem příslušného procesování (rozvoje) – Jaldabaoth v příslušné posloupnosti vyjevila sféry a jejich reprezentanty – oněch 12 základů (archontů) a 12 příslušných personifikací.
      To ale znamená, že Jaldabaoth-Saklas byla ve své sféře nejprve sama a že jako první měla moc nade všemi ostatními dole. Také je jisté, že byla nejchytřejší ze všech: přece činitelé, které ztělesnila – tj. subjektivita a její atributy- vzešli z božího ducha poznání. Proto je velmi pravděpodobné, že si uvědomila svou neřešitelnou situaci – dobrat protiklady všeho vznešeného, aniž pro to existuje subjektivní příčina – jaké strašnější břemeno si lze představit? Jaldabaoth poznala svůj úděl: pokud něco nevymyslí, musí tento úděl nést od začátku světového systému do jeho konce, tedy na věky věků.
      A Jaldabaoth něco vymyslela. Přišla na to, že existuje-li mezi formou a obsahem vztah, stačí vykouzlit si "miláčka" podle podoby toho Prvního nahoře. Domnívala se, že když vytvoří formu odpovídající tomu Prvnímu nahoře, bude mít alespoň šanci svou situaci řešit. Forma toho Prvního nahoře na základě zákonitých vztahů nevyhnutelně přitáhne více světla – jednou ze zákonitostí existence je přece dialektika mezi formou a obsahem.
      A Jaldabaoth vymyslela, že se s touto formou spojí – zfúzuje - a tak že bude mít šanci uniknout neslýchanému údělu. Takový byl plán přímého řešení.
      Jaldabaoth se svými anděly tedy vytvořila ženu, aby se s ní jako Had mohla spojit – ženu vybavenou příslušnou štěrbinou, jako stvořenou pro hada.
      A od tohoto okamžiku se plán Jaldabaoth začal hroutit. Té ženě se Had nelíbil a spojit se s ním nechtěla. Navrhla proto jako ta schopnější z nich obou, že si zhotoví z ní samé – totiž z Jaldabaoth - takovou formu, takovou bytost, která jí bude vyhovovat a s níž se sama bude chtít spojit. Jaldabaoth uvěřila. Souhlasila, že tedy ne přímo, ale skrze muže z vlastního těla že bude vysvobozena.
      Žena však dohodu nedodržela. Rozřezala Jaldabaoth na části, z nichž jednu použila k tomu, aby ze sebe vytvořila ženu s hadem – tj. muže, jinou sežrala, aby se chopila moci Hada a z dalších vytvořila sexuální partnery – vedle formy člověka také formy zvířat - po vzoru oněch prvních čtyř osvětlovačů nahoře. Zbytek unikl.
      Tedy ne z žebra, ale z Nebra byla vytvořena první žena – jako sexuální partner první ženy, která ze sebe vytvořila muže.
      A toto je původ sexuality, kterou andělé nahoře nemají. A proto je sexualita krajním vyjádřením subjektivity, a tedy také studu, a obsahuje v sobě precedens lsti, chtivosti a usurpování moci, násilí, krutosti a otevřených zranění – alespoň na nevědomé úrovni. Původcem tohoto prvku sexuality není Jaldabaoth, ale její výtvor – první žena – nyní již muž, člověk sám.
      Nikoli tedy darwinismus a opice vysvětlují původ člověka. Je tomu právě naopak. Původní člověk, který opravdu přitáhl více světla a pozvedl se tak nad své stvořitele, byl neporovnatelně všestranně schopnější, než je ten dnešní. Měl možnost nahlížet do všech sfér stvoření, mohl se bavit s bohy a anděly, mohl využívat vyššího poznání zákonitostí, na které moderní věda nestačí, ani se jim nepřibližuje. Jestliže jsme začínali u tachyonů a na vrcholu civilizace jsme u pádla (akce a reakce jako pohon kosmických lodí), znamená to, že jsme začínali na úrovni člověka, a na vrcholu tzv. civilizace jsme na úrovni opic.
      Potom také pohádky o vysvobození zakleté princezny mají k pravdě o poznání blíže než moderní kosmologické báchorky o Velkém třesku, elementárních částicích a teorii sjednocení sil.

V. Důsledky toho všeho

      Zbytek mraku, z kterého vzešla Jaldabaoth, se dále vyvíjel podle známého scénáře – oblak materiálu, rotace, gravitace, elektromagnetické síly, vznik těles rotujících kolem vlastní osy a kolem centrálního tělesa uprostřed, a tedy také vznik sfér těmto tělesům příslušejících. Základem těchto těles je tzv. pralátka - objektivizace neuvědomělé subjektivity - která se zdokonalenému fyzickému zraku jeví jako mlha nebo mlhovina. Takový je původ tzv. anorganické hmoty.
      Není-li tato mlha vybavena alespoň "jednou vločkou tzv. sněhu", která vytváří gravitační centrum, rozpadá se v nic. Ještě jednou jako příspěvek pro sjednocení kvantové teorie s teorií relativity: rozpadá se v nic.
      Jakmile byla vyvinuta obyvatelná hmota, upadli lidé, vybavení zakládajícím prvkem své existence –objektivizací uvědomělé subjektivity - do hmoty. Tíhová síla je tedy příčinou, proč se tzv. člověk nápodoby musel začít vtělovat do hmoty.
      Jakožto derivát nebo produkt Jaldabaoth nebyl vybaven nadvědomím, aby unikl světu smrti a tíhové síly, "kde je vše spoutáno mírou času", ale jako forma odpovídající tomu Prvnímu ve světle obdržel více světla, než měla jejich matka Jaldabaoth a deriváty dalších vývojových procesů světa dole.
      Proto byl vybaven vyšším stupněm vědomí než jeho "rodiče". Na základě precedentu aiónu Sofie poznal subjektivitu, jejímž extrémním vyjádřením je nyní již uskutečněná sexualita a gravitace. Sex a gravidita, která je po sloučení s Hadem nejméně trojitou subjektivitou, způsobila pád ve směru působení tíhové síly, dolů, z ráje do hmoty. A to je vyhnání z ráje, jak o něm referuje Bible.
      A to znamená, že existence a vše v ní, co vnímáme a poznáváme, je v jistém smyslu Had sám a jeho doména. A člověk je jeho prvním antropomorfním ztělesněním, "aby vysvobodil zakletou princeznu, Jaldabaoth."
      Nebo snad nestaví všechny duchovní nauky Orientu na zvedání tzv. hadí síly – kundalini šaktis – ze dna pánevního?
      Skutečnou katastrofou této historky je fakt, že podle věty 1. každý jeden skutek, který se odehrál na počátku, zanechal otisk v podobě "precedentu" nebo vzoru jednání. A tento vzor se stále znovu a znovu opakuje, a to nejen na úrovni člověka.
      Jaldabaoth stvořila člověka magicky a stejně tak postupoval její výtvor – člověk nápodoby, tj. dnešní člověk. Tím vznikl precedens uplatňování magie, tedy uplatňování své vůle a svých zájmů proti celku. Tento precedens v sobě obsahuje (implikuje) nutnost považovat svoje přesvědčení za jediné správné – přece mág musí svůj skutek ospravedlnit sám před sebou. Tak staví svoje rozlišování "dobra a zla" na úroveň Boha, ale kauzální řetězce svých skutků nedohlédne. Proto je uplatňování magie jedním z nejzhoubnějších precedentů vůbec. Lze tvrdit, že je roven všeobecné zkáze.
      Subjekt totiž vždy volí sám sebe. Vždy. Uskutečňuje-li kdo jakýkoli skutek z vlastní vůle, volí sám sebe, byť by šlo o skutek sebeoběti. Neboť již samotná volba jej činí středem události.
     
      Pokud subjekt není ve spojení s Jediným a používá svou vůli, volí vždy sám sebe.(2.)
     
      Ne tak docela tomu bylo s Jaldabaoth nebo Nebró – ta musela být – alespoň na počátku – tou nejlaskavější a nejvelkorysejší bytostí ze všech, laskavější než andělé na světlé straně. Tito andělé totiž jsou jako katalyzátor, prostředník reakce. Jsou nepopsatelně laskaví a příjemní – protože laskavá je vůle Jediného (toho Dobrotivého). Ale nemohou jinak. Motivující napětí ke skutkům vzchází přímo z Jediného. Laskavost a velkorysost je přítomna, ale není jejich.
      Naopak ten, kdo má svou vůli a subjektivitu jako Jaldabaoth, musí mít svou laskavost a svou velkorysost, pokud ji volí. A Jaldabaoth přece obětovala sebe proto, aby vyhověla potřebě někoho jiného, a tím i té své.
      Neboli: nejušlechtilejší myslitelné odnože lásky včetně lásky mateřské, milenecké, platonické, lásky k bližnímu atd., stejně jako víra a naděje byly a musely být atributem Hada, biblického ďábla. Nikoli Boha. V Jediném nesmí být láska – kam by se schoval její protiklad? Láska náleží světu projevenému – na prahu Jediného smí být toliko blaženost stále existující sama ze sebe, nemajíc protikladu. A tato blaženost má jistě blíže k sebelásce než k lásce obětující se – kdo se v jednotě obětuje? Proč a pro koho?
      Původním protikladem lásky Hada nebyla nenávist – ke komu nebo čemu by mohl nenávist vztáhnout, když byl první? Původním protikladem lásky byla strašlivá moc.
      Tvrdil-li Had, že je tím nejlaskavějším a nejstrašnějším Bohem, nelhal. Tvrdil-li, že je nejmocnějším vezdejším Bohem, nelhal. Tvrdil-li, že tento svět patří jemu, nelhal. A to znamená, že rozhodně nebyl lhář.
      Říká-li Ježíš, že ďábel je otcem lži a vražedlníkem od počátku, mluví o jiné bytosti – nikoli o Hadovi, ale o bytosti vzešlé ze zločinu, který byl spáchán prvním člověkem nápodoby.
      Lež nemůže vzniknout jinak než účelově. Účelem je buď utajení nevhodného skutku, nebo dosažení žádoucího cíle lstí. Obojí použila první žena proti Hadovi.
      Tak Had přišel o svou strašlivou moc, kterou měl proto, aby dokázal zjednat nápravu, pokud se systém začne hroutit důsledkem nerovnováhy v jeho doméně. Jeho moc byla vázana na dvojitou subjektivitu, kterou chirurgicky odstranila a sežrala první žena. Část moci Jaldabaoth se tedy ireverzibilně přenesla na člověka – a tím i odpovědnost za svět.
      A to je katastrofální následek. Had sám totiž jedná nevědomě, tedy z vůle Jediného, je-li třeba. Proto by sám zjednal nápravu bezchybně a bezbolestně. Nyní již nápravu zjednat nemůže a nemůže ji ve své omezenosti zjednat ani člověk. Dohlédne snad někdo následky svých skutků vcelku? To nedokázali ani synové Višnuovi, kteří se považovali za vševědoucí. A proto nápravu může zjednat jen Bůh. A dojde-li k tomu, bude to pro lidstvo smrtelně bolestivá událost.
      Nebo snad lidé ještě nepřišli na to, že dobro, které jiným vnucují na základě mocenské převahy, se podle věty 2. obrací proti nim samým jako zlo?
      Jaldabaoth do člověka vložila lásku, víru a naději, že se skrze něj vymaní ze svízelné situace – proto nevolila podobu svou, ale podobu toho Prvního ve světle. Na oplátku obdržela lest, zločin a nenávist skrze potlačování a projekci, popsanou výše. První žena – nyní již muž - prostě vědomí svého skutku potlačila, aby ho nemusela přiznat. Tak jej přenesla do sféry nevědomí. Zahladila za sebou stopy tak dokonale, že ani mýty ani biblické historky tuto událost pravdivě nepopisují. Důsledkem toho je, že se protikladem lásky stala nenávist, nikoli moc, jak tomu bylo dříve.
      Ale zahladit stopy beze zbytku se jí nepodařilo. Právě proto, že vznikl otisk nebo precedens této události. Tak se stalo mužské pohlaví jablkem sváru – žena z Nebra, svržena na zem, se postarala o pomstu skrze svého potomka - amputací genitálií. Proto v Bibli stojí psáno: "Mezi tebe a ženu položím nepřátelství..." Nebo snad nepřišel Úranos o své genitálie?
      A tato kuchařská historka se opakovala tak dlouho, až se stala vzorem skutků lidí – od Urana k Saturnovi, od Saturna k Diovi, od Dia k člověku. Proto prvním skutkem společenského soužití na Zemi – alespoň podle Bible – byla vražda.
      Prvním potlačením a projekcí byl Had zatížen lží a jeho hodnotový systém byl obrácen. Ale zůstal subjektivně čistý – přece jako ztělesnění protikladu nadvědomí nemohl jinak.
      A protože zůstal pravdomluvný, vše, co řekl, byla spolehlivě lež.
      Člověk tedy pokazil systém na úrovni podvědomí a nevědomí, tj. tu část, která náleží Jaldabaoth, a udělal z ní kanalizaci. Ale Světlo světa neumí vyhnít ani být promlčeno...
      Neboli: potlačování a projekce je magií na podvědomé a nevědomé úrovni. A tím, že se prakticky všichni lidé řídí podle tohoto vzoru, vytvářejí stálý převis personifikovaných sil na temné straně. Všichni lidé jsou tedy černí mágové. Dokonce i ti, kteří provozují magii vědomě a považují se za mágy bílé. Ti přinášejí zkázu přímo úměrnou svým "schopnostem" – čím "schopnější" mág, tím horší následky jeho "dobrých" skutků. Vnucují světu svou vůli - přesvědčeni o své nadřazenosti – ale kauzalitu svého počínání nedohlédnou. (Viz věta 2.)
      Počet démonických bytostí, vytvořených lidmi - vědomě nebo nevědomě - je astronomický. Za poslední dva tisíce let lidé vytvořili v řádu 10¹² trvanlivých temných bytostí. Z těch všech, i z těch, které lidé nevytvořili, byli jen dva démoni stejně zhoubní jako člověk – jeden se naučil obratně zacházet s paradoxy, druhý se svědomím. Po vzoru první ženy-muže přenášeli vinu za své skutky na lidi. Dělali to mimo jiné způsoby tak, že tyto skutky vyvolali podněcováním mravně slabých lidí, magicky nebo okolnostmi s nimi spojili lidi bezúhonné, které potom obvinili a srazili do propasti. Oba dva vytvořil vědomě člověk sám.
      Stálý převis temných sil je projektován do sfér Jaldabaoth a jejích tzv. andělů do těchto dnů. A nejen projektován. Drtivá většina tzv. duší lidí po své smrti odchází právě do těchto sfér na základě přírůstku tíhové síly, nebo úbytku světelných kvant - neboli na základě fyzikální příslušnosti – řečeno vědecky. A jak si s tímto přírůstkem má Jaldabaoth, jako ztělesnění protikladů světa nahoře, poradit? Může Jaldabaoth toto hromadění nezáslužné karmy řešit, když byla připravena o část své moci člověkem?
      Proto se do hmoty začali vtělovat bohové, přicházeli avatárové, spasitelé, hrdinové, kteří problém převisu na temné straně řešili, ale zpravidla ne tak, aby byl opravdu vyřešen – jejich řešení znamenalo jen odklad a více práce pro dalšího "zachránce." V historii této tzv. civilizace bylo jen několik výjimek: dvojice Jan Křtitel a Ježíš z Nazaretu jsou jednou z nich.
      Tito zachránci po sobě zanechali tzv. duchovní nauky, jejichž důsledkem byl ještě větší převis temných sil (posledních pět lidských vtělení Višnua: Parašuráma, Ráma, Kršna, Buddha, K. Minařík). Mechanismus vězel v potlačování a následném vylučování prvků, které způsobily pád člověka do hmoty – tzn. sexuality, tzv. pokušitele a subjektivity. Potlačené a vytěsněné prvky se sloučily v personifikaci "zlého" a staly se doživotním průvodcem, soupeřem a pokušitelem dotyčného – ale také zbytku světa – v čase daleko za ukončení hmotné existence jejich původce.
      Koncentrační metody, které vypracovali, vedly k tomu, že subjekt pro svou realizaci strávil záslužnou karmu celého lidstva. Dělá se to tak, že za prožitkových stavů, které odpovídají vysokým nebím, ze sebe člověk vytvoří nejmocnější gravitační centrum v systému pomocí hrotové koncentrace. Tím do sebe doslova nasaje Světlo světa, které nese harmonické prožívání – tedy Světlo světa rozvlněné harmonickými skutky lidí. Takto zrealizuje duchovní světy, ale pro lidstvo zůstane toliko Světlo světa rozvlněné disharmonickými skutky – neboli nezáslužná karma. Proto po realizacích těchto "mistrů" zpravidla dochází ke světovým katastrofám.
      Tito "mistři" po zbytek života konají skutky ctnosti, stávají se mocnými mágy, bódhisattvy, bojují se zlem a démony, ale zřídkakdy se jim podaří vyrovnat alespoň svou vlastní realizaci.
      Takto za realizaci K. Minaříka svět zaplatil 2. světovou válkou a genocidou komunistických systémů. Nebyli to němečtí vůdcové, kdo ve skutečnosti vedl 2. světovou válku, ale Minaříkova strážkyně prahu. A nebyli to spojenečtí generálové, kdo jí dokázal čelit, ale sám K. Minařík.
      Proto Ježíš říká: "Všickni, kolikž jich koli přede mnou přišlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšely jich ovce." (Jan, 10:8)
      Z dalších důsledků této historky budou vybrány jen ty významnější, neboť těmito důsledky je vše, co žijeme.
      Tím, že Jaldabaoth přenesla naději na vyřešení své neřešitelné situace na svůj produkt, vznikl precedens přenášení řešení své situace na potomky v souladu s větou 1. A nezáleží na tom, že Jaldabaoth nemohla jinak. Vznikl prostě vzor, kterým se lidé řídí do těchto dnů. A pohlavní rozmnožování s sebou nese jisté důsledky: především potomek v děloze ženy tká zámotek svého ducha ze světelných vláken rodičů – alespoň z větší části (z části sestává ze segmentů zámotku, kterým dříve byl). Tím jim znemožňuje realizovat (poznat) tu světlou část světa, protože Světlo světa je právě ta síla, která takové poznání umožňuje – a rodiče to "nevědomě vědí". Proto na této úrovni svoje potomky nenávidí – nesplnili přece program, kterým byli vybaveni na počátku: zachránit Jaldabaoth tím, že zachrání sami sebe.To je příčina tzv. generačního sporu. Jakmile děti pohlavně dospějí, počínají si stejně.
      Stejně tak tímto skutkem vznikl precedens incestu, sodomie a sexuální patologie v nejširším pojetí, včetně homosexuality a transsexuality. Jen jeden sexuální partner první ženy, která ze sebe udělala muže, měl formu člověka. Ti ostatní měli formu zvířat. Důsledkem byl hojný výskyt tzv. mytických tvorů ve hmotě – kentaurů, fúrií, sfing atd. Tito tvorové nejsou fantazií. Mojžíš na toto téma říká: "Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom." ..."I litoval Hospodin, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci..."
      Jedním z nejzhoubnějších následků tohoto příběhu je vznik elitářských skupin ve společnosti. Neboť úplně prvním skutkem člověka bylo přivlastnění si moci, která mu nenáleží.
      Za velmi dávných časů, před Mezopotámií, Egyptem a říšemi Středozemí, v době tzv. Atlantidy, moc nebyla spojována s kapitálem, jako za těchto časů, ale přímo se "silnou sílou nad všechny síly", tedy se "světelností" člověka. Lidé se naučili magicky s tímto světlem pracovat a lovili se navzájem, přičemž čerpali "sílu" oběti. Dotyčnou oběť bylo nutno usmrtit, ale nezřídka se stávalo, že byla mágy sežrána bez předchozího usmrcení. Pozůstatkem těchto praktik jsou rituální oběti Aztéků. A to je důsledek precedentu kanibalismu této historky.
      Oběťmi těchto mágů byli zpravidla ti, kteří v sobě nosili světelnou bytost z tzv. "neporušitelného pokolení" nebo dokonce Synové boží – tj. ti, kteří přišli řešit převis temných sil nebo vést společnost lidí nápodoby žádoucím směrem. Tak došlo k hybridizaci pokolení nápodoby s bytostmi z vyšších světů.
      Tyto praktiky byly přeneseny z Atlantidy do Egypta, do západní Evropy a do Severní a Jižní Ameriky. Z těchto částí světa se dále šířily známými cestami. Z té egyptské vznikl středovýchodní judaismus a přes římské křesťanství se vyvinula dnešní většinová euro-americká katolická společnost.
      Dnes, kdy je moc spojena s kapitálem, se tito "velcí" mágové - zpravidla reinkarnace oněch lovců síly – zmocnili světového kapitálu. Vždy budou okázale deklamovat - aby veřejnost dobře viděla - že tak činí pro dobro lidstva. A ti jako ekonomická oligarchie ovládají svět dvojím způsobem. Skrze kapitál a politickou moc a skrze vědomě uplatňovanou magii. S těmi nejlepšími úmysly vědomě vyrábějí démony z duší násilně usmrcených lidí – aby je použili podle své "ryzí" vůle. A skrývají se za tajné "náboženské" spolky zednářů, templářů, karmelitánů, hermetiků nebo za kulty pohanské magie – tzv. Wiccy (1.p. Wicca), magie voodoo apod. - aby na ně nebylo vidět.
      To jsou ti mocní dnešního světa - presidenti, ministerští předsedové, ředitelé, senátoři, soudci... zloději, kanibalové a vrazi, elita lidstva. Jak by mohli zjednat nápravu, když lžou sobě i světu?
      Dalším významným důsledkem na úrovni tzv. karmy světa je skutečnost, že tzv. bohové, tj. bytosti řádu řeckých bohů, kteří neupadli do hmoty nebo se dokázali ze hmoty na tuto úroveň pozvednout, se dopouštěli skutků ve hmotě skrze lidi, ale karmu museli splácet lidé. Neboli: vytvořili si z lidí automatickou pračku na splácení svých činů. Také proto dochází ke stálému hromadění nesplatitelné karmy lidstva.
      Konečně posledním důsledkem, o němž bude řeč, je vznik ekosystémů, založených na potravních řetězcích, kde přežití jednoho druhu je závislé na újmě jiného druhu, nebo přežití jednoho jedince téhož druhu je vázáno na újmu jiného jedince téhož druhu, a kde lež, lest a maska je tím, co platí. Nebo snad evoluce není vázaná a existenčně podmíněná sexualitou?
      A není proto těmito událostmi zatížen genofond všeho lidstva?

VI. Tělo, duše a duch člověka

      Hodnotíme-li existenci člověka, potom vkladem Jaldabaoth bylo tělo a duše, a vkladem Elohima duch, jak praví gnostikové. Tělo je výsledkem sexuálního spojení, zatímco duše je energetickým otiskem tohoto těla. Proto se zánikem těla dříve nebo později zaniká také duše, není-li vtělena do dělohy ženy. Duch člověka je sice tvořen z nesmrtelného Světla světa, ale nikoli ve formě člověka. Snad proto, že člověk nápodoby nevzešel přímo z vůle Jediného, ale byl vytvořen podle podoby. Tato podoba přitáhla Světlo světa, ale z tohoto Světla vznikl toliko zámotek, nikoli forma člověka.
      A tento zámotek ducha se po smrti rovněž rozpadá a zprostředkuje tzv. karmu. Skutky totiž křiví původně rovná světelná vlákna a tzv. karma je povinnost subjektu, který tato vlákna pokřivil, narovnat, co bylo pokřiveno. Ať harmonicky (skutky, ze kterých se jiní radují), nebo disharmonicky (skutky, kterými se jiní trápí). Po smrti jsou segmenty těchto vláken poskládány pudem sebezáchovy duše (tj. onou objektivizací subjektivity) v další "monádu," a ta se při sexuálním styku vtělí do dělohy ženy, přičemž segmenty zůstávají navázány na Světlo světa rozvlněné skutky příslušného subjektu. Proto člověk musí žít to, co dříve natropil.
      Jestliže tedy náboženství používají pojmů typu "smrtelný hřích", míní se tím skutky, které rozvlní Světlo světa tak, že dotyčný v aktuálním ztělesnění "subjektivity" nebude schopen nesmrtelného ducha ve formě člověka vytvořit.
      Neboli: není nesmrtelného ducha člověka, jestliže ho týž takovým před smrtí neučinil. A tomu slouží tzv. náboženství a tzv. duchovní nauky.
      Vážíme-li skutečnost, že světová náboženství jsou vrcholným článkem pyramidy společenského vědomí, a tím také vrcholným měřítkem hodnot – a stala se na základě potlačování ve většině případů nástrojem pekel – v čele s katolickou církví, judaismem a magií - ale také buddhismem, bráhmanismem atd. - můžeme mezi ně a globální zkázu položit rovnítko.
      A přijde-li Ježíš opět na Zem, bude muset integrovat toho Prvního nahoře s tou První dole a vzít onen temný produkt lidstva na sebe při skóre 1 : n×10¹², a to do lidského těla (!). A kdybychom za jednotku nevolili entitu, ale "objektivizaci subjektivity", stála by proti jedné číslovka o řád vyšší, za určitých okolností dokonce o mnoho řádů vyšší.
      Takovou hostinu má přichystánu - to především by si měl římskokatolický a křesťanský svět uvědomit.
     
      A ponaučení? Žít tak, aby nebylo co potlačovat a projektovat. 
     
      A teprve toto je nahota nepřikrášlené případnosti člověka, který by se chtěl nazývat moudrým.

zdrojinternet