♨ MĚJTE VÍRU

Mít víru znamená věřit v něco, co pouhému oku ještě není patrné. Často se mě lidé ptají na víru. Říkám jim, aby si uvědomili, že v něco (cokoliv) věřit neznamená JAK (plány, strategie, formy, činnosti, ale taky hlavně PROČ (sny, touhy, postoje, myšlení).

Celý život a jedno v jaké víře nás vychovávali, nás učili především JAK. Jestli to, co děláme správně a v souladu s.... následují miliony nesmyslných požadavků. Tímhle se nenaučíme nic. Vzniknou v nás jen pochybnosti a strach.

Když přestaneme svůj život orientovat na JAK, ale naopak zaměříme v něm nejprve hledisko PROČ, po nějakém čase se to JAK vyloupne jakoby odnikud samo. Někdo tomu říkává "magie".

Tomu se lze jen pousmát. Je to díky vašemu dlouhodobému pozitivnímu myšlení a rozhodnutím, které do vašeho života přivedou lidi, situace a události, co vás přiblíží vašim snům.

Doposud jste se zaměřovali na JAK. To vás přivedlo k pochybnostem o sobě. A kvůli tomu jste odloučení od svých snů. Od své víry. Mít víru znamená věřit, že vše půjde tou nejlepší cestou, nezávisle na tom, jak se teď věci jeví. Víra není místo kam se jen chodíte modlit, pokud jím není vaše srdce. Někdy je PROČ jen schopnost důvěřovat sám sobě i v těch nejtěžších podmínkách. Milovat bližního svého jako sebe samého.

Chcete si vyzkoušet magii uvědomění si slova PROČ? Tak si vezměte do ruky list papíru a tužku. Sedněte si na zadek do klidu. A napište si na ten papír čísla od jedné do 10. K nim napište jeden sen, který by se uskutečnil, kdyby třebas čas nebo peníze nebyli překážkou. Bez promýšlení jich naplňte všech deset. Pak si zavřete oči a uvědomte si jeden z nich. Nechte jej kroužit před očima. Pak si tento seznam někam dejte na pracovním stole. Neschovávejte jej. A uvidíte do šestí měsíců, kolik JAK se vám najednou ze života vynoří, aby vám pomohlo splnit vaše sny.

💝 💝 💝

💙 ČISTEJ HAJZL... 🚽

Od pustit znamená být připravený přijmout daný okamžik. Dát mu milost. Přestat jej hodnotit. A s ním nehodnotit i ty druhé kolem nás. Málokdo to dokážeme. Většina z nás spoutána pravidly strachu z toho, že pokud nebudu ta nebo ten nejlepší, dělíme proto věci na dobré a špatné. Ty dobré preferujeme a ty špatné odmítáme v domnění, že dík tomu nás budou ti druzí přeci více milovat.
Ne, nebude. A velmi dobře je to vidět na anglických překladech slova odpuštění - forgiveness. For given ess. Pro daný cyklus, pro danou podstatu. V podstatě se tímto okamžikem vždy uzavírá nějaký cyklus. A každý z nás má své neuzavřené cykly. Někde v nás visí, odebírají nám energii, brzdí náš rozvoj a konec konců ovlivňují celek, tedy i naše zdraví. Jaké jsou vaše neuzavřené cykly? Co třeba:
🍲 Materiální – začali jste s něčím, ale nedodělali jste to: nějakou věc, nějaký předmět. Ale jsou i další možnosti: úklid v domě, binec v kabelce, na pracovním stole, rozházené věci, pohozené nepotřebné předměty, nevyčištěný záchod…
💔 Emocionální – propukl ve vás hněv, ale hned jste ho potlačili, nacpali někam dovnitř, kde však zůstal. Na někoho jste se rozzlobili a zloba teď někde ve vás visí. Naštvali jste se na někoho či sami na sebe, a nezamysleli jste se nad situací, jen jste svou naštvanost či zlost „zmrazili“ a ona teď ve vás uvázla...
🧐 Myšlenkové – něco jste někomu slíbili a nesplnili to – někde to vázne. Chystali jste se do něčeho pustit, ale ani jste nezačali – vaše původní odhodlání někde visí. No, třeba jste nepoděkovali jste za něco, co pro vás někdo udělal. Dokonce i za podrazy a nepříjemnosti by měl člověk děkovat, protože jsou zdrojem poučení. Pokud je však za takové bereme...
V posledních dnech jsem byl součástí několika příběhů, které měli to samé zacyklení se = čistotu. Jejich protagonistky byly ženy, které se natolik soustředily ve svém životě na pojem čistota a to jak materiální, emocionální i myšlenková, že zapomněly sami na sebe. Na svět, na jeho nečistou realitu. A vybraly si partnery, kteří splňovaly kritéria těchto představ a ony sami se staly jejich materiálním, emocionálním a myšlenkovým stavem. Zbožštěním světla. Romantiků. Andílků. Pincezen... 👑
🧹 🧺 🧽 Zosobnily si čistotou ve všem. Chtíc, aby jim vše vydrželo navěky. Jako v romantické pohádce. A velice silně ji vyžadovaly ve svém životě od svých přátel, dětí a především partnerů. Všechny ty ženy, byly celkem 4, měly přesně stejný vzorec skonu svého vztahu. Svou zarputilou čistotou dosáhly sice vítězství a respektu, ale přitom zapomněly, že čistota vnější by měla být vyvážena i čistotou vnitřní. Podstatou vztahu totiž není mít věci uspořádané podle svého, ale MILOVAT. Pro ty s filozofickou povahou je to hezky naznačeno v bibli tady = http://www.biblenet.cz/app/bible/passage….
🏰 No a konec všech těch vztahů byl stejný. Partner, který se mohl tzv. rozkrájet, aby pro "svůj" čistý svět, který si nechal vnutit, vykonal ty hrdinské skutky čistých princezen. Zabil draka, zasadil strom a postavil hrad. Jo, a sem tam okopal i ty šípky kolem hradeb. Design či co... no a to ho stálo hodně úsilí a prostředků (i své vlastní energie). A jelikož na něj jeho žena nedávala pozor, protože žila ve fantazii svého království, soustřeďujíc se na tu vnější fasádu a slupku (image), tak u tohoto muže došlo k tomu, že zapomněla na jeho vnitřní čistotu. No a nakonec v rámci zachování plynulého toku svého vysněné království čistoty = protože tak ji to rodiče naučily, že je to dobře, špína je špatně; začala přehlížet i některé nečisté věci, které následně přispěly ke konci jejich vztahu. Všichni partneři nevydrželi. Vždy došlo v čistotě, světe div se k agresivitě slovní, pak to přešlo k násilným scénám, k neutuchajícím až psychopatickým hádkám. Rozchod a odchod od těch neuvěřitelně psychopatických jedinců byl otázkou přežití.
🆘 Lakonicky to pronesla jedna z nich: "Měla jsem oči jen proto, aby bylo všude jako v pohádce. Aby bylo bezpečno i čisto, aby byl ČISTEJ i ten hajzl (🚽). A přitom jsem si nevšimla, že vedle mě z muže mých čistých snů i díky MĚ a téhle MÉ touze zbyl čistej HAJZL.
---------------------
Jsme to my, co doháníme nás samé, ale i ty všechny kolem k tomu, co chceme. To se blbě odpouští. Následně děláváme to, že si najdeme silné muže, další rytíře, kteří by tu kletbu zlomily. Si myslíme. A svou stálou posedlostí čistotou je opět vháníme do cyklu nečistot. Vydržet ten tlak není jednoduché. Jsou to naše neukotvené a nespoutané představy, co umožňují tvořit život. Ale taky bořit. I další životy, vztah a lásku. Všechno.
🚦 A co se dá mezitím dělat pro to, aby se naše zastydlé cykly, při kterých ztrácíme svou energii zbytečně neprohlubovaly a aspoň nezvětšovaly? V čem si můžeme odpouštět? Tak, aby z nás nezbyl jen ten čistej hajzlík, ale skutečně člověk?
1️⃣ Užívám svou lidskost. Skutečná síla spočívá totiž v ovládání mého vlastního chování a emocí.
2️⃣ Přestávám se bát změn. Změny mi dodávají energii a zvýrazňují mé nejlepší vlastnosti.
3️⃣ Uvědomuji si, že to jediné, co ovlivnit mohu, jsou mé postoje k této konkrétní situaci.
4️⃣ Dělám věci, pro jejich podstatu, nikoliv pro líbivost či efekt. Není nutné se vždy za každou cenu zalíbit všem. Nebojte se vyjádřit svůj názor. Ale tak, aby byl druhými uchopitelný a respektoval je. A nesnižoval jejich důstojnost.
5️⃣ Umím se bát rozumného rizika, které umím podle svých zkušeností a dané situace zvážit a pak se následně rozhodnu. Bát se je dobrá věc. Umožní mi to uvědomit si, kde a kdo jsem.
6️⃣ Umím se učit z minulosti. Moje energie je zaměřená na přítomnost, tak co s minulými trápeními? Chyba je chybou jen tehdy, pokud se díky mému zacyklení se stále opakuje. Pak energii bere, ale nedává.
7️⃣ Zkusím se upřímně radovat a nadchnout se úspěchem. Ano, i úspěchem někoho jiného. To je zvláště dobrá úspora energie. Nevěřili byste, kolik ji ztrácíme závistí zaměřené na životy druhých.
8️⃣ Umím snést i samotu. Vím, že jako člověk dokážu být šťastný jak sám, tak i s jinými lidmi.
9️⃣ Spoléhám sám na sebe a uvědomuji si, že není pravda, že mi svět cosi dluží. Zbavuji se postupně myšlenky, že uspořádání světa nebo zaměstnavatel nebo snad partner… jsou mi čímsi zavázáni a je jejich povinností mi zajistit pohodlný život. A když chci pomoc, řeknu si.
🔟 Trpělivost. Okamžité výsledky jsou v podstatě nemožné, protože vím, že skutečná změna si žádá čas. A tak se učím mít trpělivost.
A co vy? S čím dneska usnete vy? S jakým srdcem a vědomím? Přemýšlejme o tom. A čistěme si svoje hajzlíky.

Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”
Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

Výročí



Často se sám sebe ptám, zda-li je vesmír tak zábavné místo, jak se nám snaží reklama o něm samém podsunout. A docházím k tomu, že tomu tak není. Což mne osobně nevede k tomu si hledat nejbližší lampu nebo utápět čas, co zbývá do zániku světa v nějaké formě závislosti.


Uvědomuji si ale, že mnoho z nás si nechce uvědomovat paradoxy reálného světa a o to více se věnuje dennímu snění. Pro mnohý mozek ve vesmíru je totiž lepší zalézt do svého světa, který svému majiteli vykresluje sebe sama mnohem více originálně, s výrazným sebevědomím a komplexem nadřazenosti.

Setkávání s realitou je pro většinu z nás totiž nepříjemné. Svět má své způsoby, aby uzemnil i ty největší. A tak se mnoho z nás ze svého snu nechce dostat do reality právě proto, jak vysoké máme pochybnosti sami o sobě, jak malé máme sebevědomí a hluboce zakořeněný je v nás pocit méněcennosti.

Schopnost vnímání sebe sama a reality v okolí umožňuje pachateli tohoto mentálního klamu (našemu nevědomí) bezvýhradně kontrolovat svou oběť (denní snivce bez reality, tedy většinu z nás).

Kolik shlédne člověk během dne reklam, které prohlašují, že jejich produkt dokáže nějakým způsobem zlepšit váš život? Třeba rodinná dovolená s dětmi na Bora-Bora? Bez ní nelze žít. Jsme díky ní nuceni POCHYBOVAT sami o sobě. O tom zda-li naše schopnost rodiče, když nejste s dětmi v zimních měsících u moře za sluníčkem, není třeba znehodnocena. A tím pádem i jejich život. Moje babička na Bora-Bora nikdy nebyla, tedy pokud vím. Ale byl to ten nejlaskavější a nejhodnější člověk na světě. A já jsem si i díky němu užil úžasné dětství. Jistě, byl taky plné tvrdé práce v realitě, na vesnici moc snít nemůžete, ale taky plného chvil souznění, pochopení a naslouchání. Podaných rukou, pohlazení, chvil plných napětí z objevování světa, který se mnou chtěl ten druhý sdílet. Takhle dojedete na Bora-Bora a rodina se rozprchne na svá 4 lehátka, kde si každý žehlí glass sklíčko svého mobilu a o druhé, natož pak o svou rodinu se nezajímá?

Spíše tedy toto reklamně vyvolané rodičovské pochybování vypovídá, nakolik jsme pod vlivem působení kolektivního nevědomí. Které díky reklamnímu vesmíru zaplnilo pomalu ten celý vesmír stávající. A jak velké místo má v našich životech strach. Strach z toho, zda-li jsme ti správní. Tedy dle tzv. veřejného mínění. Dle druhých stejně se bojících se opiček. Stali jsme se dokonalými “tamaguči”. Uděláme cokoliv, abychom do toho světa snění, života na instagramu dokonale zapadli. Stačí jen najít a zmáčknout čudlík. Vaše osobní mínění nemá v tomhle vesmíru totiž moc místa. Vlastně žádné, když ani žádné neexistuje. Kromě toho jste kolem dokola přesvědčováni o tom, že produkt, který vám reklamy nabízejí, je nejlepším řešením toho, co vám v životě chybí. Motorem našeho života je tím pádem strach. Strach o to, co nám chybí. Ne radost z toho, co už máme.

A většina lidí si přitom všem ani nevšimne toho hlavního. Toho, jak pomalu plíživě, tím jak se pokoušíme více a více zapadnout do rámců, které ani netušíme kdo a proč ve společnosti, v sociálních skupinách, kterých jsme součástkami či rodinách, vlastně nastavil.

A ten největší paradox? Čím více se pokoušíme usilovat o pozici toho, kdo přinese sobě a svým blízkým něco určitě jedinečného, o to více spadáme do průměru. Do sítě nevědomí, které nám svými reklamními nabídkami posiluje ego, nainstaluje pocity vlastní nadřazenosti a posiluje ego až běda. A když pak máme zareagovat na zvědavý pohled toho druhého, namísto toho jej nenávistně zastřelíme očima a vyhrkneme: “co čumíš kreténe”, při čemž si ani na chvíli neuvědomujeme, jak hluboko jsem právě v tuhle chvíli, ve svém lidství klesl.

Zítra bude svátek. Svátek jedné malé sociální skupiny z pohledu vesmíru. Malého národa, který o sobě stále pochybuje, a zbytečně si hladí ego z pocitu vlastní méněcennosti. A tak jen na hlas přemýšlím, co nám tím, že se ustavil před 100 lety náš stát, chtěl vlastně vesmír říct. Možná, jen to, že nám těch 100 let dalo zabrat. Že bude pořád, co budovat. Pokud v našem úsilí nebude jen STRACH o to, co nám chybí, ale taky RADOST z toho, co už máme.


HUDBA k četbě: London Grammar - Nightcall - https://youtu.be/OZYw0MQp_fI

POKUD ODHODÍŠ TO, CO JE FALEŠNÉ, TO CO ZBUDE, BUDE TO PRAVÉ ❤️.

☯️ Tohle je staré, velmi staré moudro od mistrů taoistické metody Vody. Podle ní jsou věci jako zranění nebo nemoc a taky emoční problémy detekovatelné v našem těle tím, že si je uvědomíme jakožto "bloky".

A tyto bloky lze charakterizovat těmito slovy: SÍLA; NAPĚTÍ; NĚCO, O ČEM VÍŠ, ŽE NENÍ ZCELA V POŘÁDKU, I KDYŽ NEVÍŠ CO TO JE; JAKÉKOLIV SMRŠTĚNÍ. Zkuste se jen na chvíli soustředit, zavřít se do nitra a postupovat tělem směrem od hlavy dolů a všímejte si, zda-li ve svém těle nenajdete jednu či více těchto položek.

💪 SÍLA - Většina z nás touží po síle. Po slabosti asi nikdo netouží. Západní svět má sílu jako synonymum MOCI. Kdo je slabý je neschopný a k ničemu. V meditaci vody má síla naprosto jiný význam. Taoisté slovem síla myslí spíše ego. Ego totiž často říká: "Tohle dělám JÁ, udělám si svět takový, jako ho chci mít, bez ohledu na to, jaké překážky budu vlastně překonávat." To vše vytváří velký tlak a stres. Síla dokáže výt velmi tvrdohlavá a dokáže člověku přivodit i to, že se on v jejím područí nedokáže změnit. Když jsme umínění, cítíme se silní, že? A taky je spojená se vztekem. Vždyť kdo z nás se necítí být silným, když se rozzuří?

Taoisté říkávají, že pokud máš sílu, skutečnou sílu, nevšímáš si jí. A pokud jde vše normálně nepotřebuješ si ji všímat, a už vůbec ne, ji ukazovat druhým. Prostě ji ani necítíme, jsme přirození a je nám dobře. Pokud sílu cítíme, je to zpravidla proto, že se do něčeho nutíme a tím se přepínáme. nakonec nás tahle potřeba zlomí. Nebo snad nemáme v civilizaci jednu ze základních chorob bolest zad a krční páteře? A nebo snad neumírají denně stovky lidí na infarkt z přepracování?

Vždy, když se upínáme na myšlenky, nápady, na to o čem jsme přesvědčeni, že je naším JÁ, zvyšuje se nám krevní tlak. naše krev si ostře razí cestu tělem. Myslíme si, že je správné jednat z pozice síly. Tedy do té doby, než tato síla doběhne i nás. je dobré umět rozeznávat a cítit bloky této síly. Kde třebas vyvíjíme v životě příliš velké úsilí? Kde přetěžujeme své tělo, a v jakých životních situacích jsme soustavně frustrovaní a rozčílení. Pokud je přítomen pocit síly je systém v nerovnováze. Rovnováha znamená, když není přítomen žádný pocit.

NAPĚTÍ - Druhou ze čtyř podmínek, co nám indikují zablokovanou energii je právě napětí. Vždy souviselo a bude souviset s bojem. Většinou v něm hledáme NADŘAZENOST nad něčím nebo někým jiným. Jde třebas o termín k dokončení úkolu a k tomu bojujeme s časem, který na něj máme. Nebo něco prolomilo hranici citů a my chceme, aby zůstala neporušená. Dvě věci táhnou ve vzájemně opačném směru. Asi proto spolu dříve lidé, kteří se pokoušeli o vztah chodili. Určovali si totiž společně směr. Zatímco rozčílení je více jang (ven) a deprese spíše jin (dovnitř), je třeba se naučit rozeznávat právě směry jejich pnutí a odlišit je i od jiných emocí.

Co způsobuje napětí nebo tah protichůdnými směry našeho života? Jsi tady, ale chceš být někde jinde? Chceš být s tímto nebo s jiným člověkem? Jsi připraven a pečlivě, ale příležitost nepřichází? nepřehlížejme boje, které se odehrávají v nepřetržitém napětí, kdy uzlíky svalů táhnou naše svaly ve vzájemně opačném směru.

🔮 MÁŠ POCIT, ŽE NĚCO NENÍ ZCELA V POŘÁDKU - Tato třetí z podmínek je velmi ošemetná. Vnitřní svět každého z nás je celkem prázdný. A náš mozek je vytuninguje množstvím "ucpávek". Většina z nás ani netuší, co všechno se v našem vnitřním nevědomí nachází. Jako děti jsme měli moře zážitků i před tím než jsme začali mluvit a než jsme jim taky trochu začali rozumět. Když jsme byly v děloze zachytili jsme vše co se jakkoli dotklo naší matky. Pokud na ní někdo křičel, nedejbože ji bil, pokud prodělávala stres, či pila alkohol, pokud na ní lidé v jejím okolí jen silně negativně působili - ona to vše vstřebávala a my sní. Oproti tomu, když byla nevýslovně šťastná, spokojená a v klidu, toto jsme zaznamenávali taky.

V mozku je mezi neurony uchovávajících tyto zážitky přes milion spojení. Vše co víš, je to, že cítíš, že něco není v pořádku. A když lidé nemohou určit co je zneklidňuje, začnou se cítit frustrovaní nebo bezmocní - což vede k útěku nebo depresi. Vždy nejde určit odkud jsou. Ale jde o to být u nich vědomě přítomen. A právě tyhle pocity nahrávají neurčitostem a zmatku ve světě.

A to je pro nás potíž. Jsme totiž líní. Když nás něco bolí, kdo z nás by byl rád se svou bolestí? Někteří z nás mají vše, po čem by druzí toužili. Přesto se nezdá, že by to jakkoliv pracovalo k jejich prospěchu. Lidé totiž mají úžasné vzpomínky uzavřené v sobě právě od narození. Už při porodu procházíme věcmi, které jsou nad náš rámec chápání. přesto to vše náš mozek zaznamenává. Třeba to, jak se matka usilovně staral o naše dobro. A my poznamenání, doslova v těle tímto zážitkem, jakmile na něj narazíme v podobě jakéhokoliv podnětu, jen reagujeme. Snažíme se těch nepříjemných věcí zbavit a nevíme odkud jsou. Nebo střádáme korunu ke koruně v domnění, že bude líp. A neustálý strach nás následně žene do samoty a opuštění. To je jen příklad. Náš mozek je každý jiný, ale všichni máme ten dobře známý pocit, že něco tam uvnitř není v pořádku. Nevíme, co to je. Ano a NEVĚDĚT je to, co náš svět neodpouští. Ztrátu směru a to, že řeknu NEVÍM trestáme více než si vůbec uvědomujeme. 

Když na Dálném Východě žena otěhotní, všechny další rodiny pro ni postaví samostatnou chatu. Dovnitř smí jen příbuzní a nikdo v osadě nesmí v její přítomnosti mluvit o negativních věcech nebo dělat v její přítomnosti jakékoliv problémy. Pro matku je tak připraveno nejlepší možné prostředí, to aby energie jenž svazuje matku s dítětem, byla co nejvíce poklidná. Pro sebe sami dnes můžeme udělat totéž. Uvědomit si, kde v našem těle se děje něco, co je nad rámec našich schopností. Nesnažit se všemu porozumět, ale PŘIJMOUT a RESPEKTOVAT to.

🏹 SMRŠTĚNÍ NEBO STAŽENÍ - Čtvrtá podmínka je zajímavá, protože podle ní poznáte probuzené lidi. probuzený člověk není stažený. Neustále si totiž uvědomuje svou polohu těla. Ti, kdo jsou ohnutí, ochablí a podléhají svým úlevičkám v postoji, se ocitají v častém polospánku iluzí a potřeb a to za bílého dne. Doslova "spí" s otevřenýma očima.

Příkladem smrštění nebo stažení je to, čemu lidé říkávají stres, ego, a strach ze života. Dalším příkladem je sražení tepen a následný špatný oběh a z toho plynoucí špatné funkce orgánů. Určité části těla se začnou na rozdíl od jiných uzavírat a nakonec se uzavřou. Tak by se dali popsat tisíce nemocí. Orgány nemohou vydržet nápor informací zvenčí a uzavřou se.

Pohyb ve volné přírodě, volným tempem s nasloucháním tělu. To je to, co pracuje proti tomuto stresu. Každodenní i krátká procházka. A když ujdete 4,7 km uvolníte veškerý za den nasbíraný stres pohybem z těla ven.

Jediné, co může člověku skutečně pomáhat je vědomá přítomnost. A udržovat ji tak, že se nejprve soustředíme na každou z těch podmínek samostatně. A jakmile získáme schopnost nahlížet na své tělo zevnitř i zvenčí a být přítomen i v síle a napětí, posuneme se dále. Nakonec spojit to vše dohromady je úkol na celý život. A stojí to za to. 

MZZ podle knihy Tao vysvobození - Bruce Frantzise

ENNEAGRAM č. 6 - DEVIL'S ADVOCATE

Všechny lidské bytosti potřebují podporu a pocit bezpečí. Někdy si ani neuvědomujeme, kolik cizích a neznámých lidí se podílí na našem přežití. Ne nemyslím naši rodinu a známe. Myslím na ty lidi, kteří vypěstovali jídlo, které jste měli dneska k večeři; ti neznámí lidé, kteří vyrobili vaše oblečení; lidé, co pracují ve společnosti, kteří vám dodávají plyn a elektřinu. Nikdo z nás se nikdy neocitl zcela bez pomoci. Krom vlastní blbosti či lenosti. Naše osobnost, naše ego, které je často založeno, jen na obranných mechanismech, tohle nikdy nepochopí. Schopnost uvědomovat si podporu, kterou nám svět každodenně přináší, stejně jako schopnost na ni inteligentně reagovat, můžeme dosahovat jen skrze naši přítomnost. V setrvání ve své přirozenosti. 

Šestky mylně spoléhají na ustrašenou a stále pochybující mysl svého ega, aby neustále zjišťovaly, kde tedy najdou tu spolehlivou oporu a radu. Ironií je, že čím více všechno zpochybňují a plánují, tím méně jsi jsou jisté výsledkem. Namísto toho, aby získali jistotu, kterou tolik hledají, se natolik identifikují se svými myšlenkami, že se cítí malé a bezmocné. 


Jenom, když se podívají skrze své myšlenkové pochody plné strachu, mohou na druhé straně zahlédnout sami sebe. A to bývá jejich největší náraz v životě. Uvědomí si, že tu největší jistotu měli vždy na dosah ruky. Postavit se svému strachu z toho, že zůstaneme bez opory a nebudeme vědět kudy kam, není snadné. Je to jako když zakopnete a otevře se před vámi široký otevřený prostor a vy padáte, a stále nemůžete dopadnout. Jedině když se odevzdáte letu, najednou dopadnete. Prostor se najednou změní. Stejně jako pocity, co to doprovází. Uvědomíte si, že právě tento vnitřní prostor, je ta podpora, kterou jsme tolik hledali. Je volný, nekonečný, trpělivý, moudrý a otevřený. A najednou najdeme pocit sebejistoty v míře, o jaké se nám ani nezdálo. A najednou se u nás samých projeví všechny ty vlastnosti, které jsme hledali jinde a v jiných. 

Někde uvnitř sebe sama víme, že svět i vesmír kolem je laskavý a že je nám oporou. Víme, že jsme ukotveni právě v tom neviditelném bytí, které se však může objevit, když objevíme svůj vnitřní prostor. Když vnímáme, že náš makrokosmos je stejně intenzivní a nekonečný jako mikrokosmos. Lidé si tento stav spojují s meditací, kontemplací, stavem klidu, kdy je jim nablízku Bůh, jak se říkává. Vnitřní klid v přítomnosti naší pozornosti spočívající v nás, projevující se v každém okamžiku, to je Bůh. To je ta neotřesitelná víra, kterou vládnou jen nemnozí. 

To je i skutečný význam víry. Není to přesvědčení, ale skutečné vědomí sebe sama, vycházející ze zkušenosti. Víra bez zkušeností ze života, to je přesvědčení. Víra v sebe vycházející ze zkušeností, nám dává směr. Spolehlivý směr. Velkou část života jdeme za vírou, jakožto za snahou, najít ty jistoty, o nichž se mylně domníváme, že jsme je ztratily. A proto se tak často stáváme ďáblovými advokáty. Ukotvit se v životě způsobem, který je neměnný a nezvratitelný. To nám trvá někdy mnoho let. Než nám dojde, že naše vlastní existence je tím správným životem, protože pokud už životem jednou je, už nemůže životem nebýt.

Patříme mezi ostatní. I přes to, jak rozdílní jsme. Odvaha žít život je vnitřní ukotvenost a spojení se všemi živými bytostmi. A tvořit v životě životem klid, to chce tu největší odvahu. To chce kuráž. Odvahu srdce.

------------------------------------------------- ENNEA TYP č. 6 - LOAJÁLNÍ SKEPTIK 

PRIMÁRNÍ STRACH: Že nebudu mít žádnou podporu nebo vedení, z neschopnosti sám přežít.
PRIMÁRNÍ TOUHA: Získat jistotu a podporu.
SDĚLENÍ SUPEREGA: “Jsi dobrý nebo v pořádku, když děláš to, co se od tebe očekává”.
více zde:

ENNEAGRAM - TYP 6 - https://www.facebook.com/pg/imagemaker.cz/photos/?tab=album&album_id=816149401832628
a zde ENNEAGRAM - BODY STRESU & MOŽNOSTI ROZVOJE: ENNEAGRAM - https://www.facebook.com/pg/imagemaker.cz/photos/?tab=album&album_id=815273035253598

ENNEAGRAM č. 4 - SPAROWW IN HAND

Když dospíváme, můžeme se vzdát představy, že jsme z podstaty horší nežli ostatní a že nám schází něco (to něco!!!), co všichni ostatní určitě mají. česky se tomu říká závist. Také si uvědomíme, že nic není špatně ani dobře, a že jsme stejně dobří i zlí, jako všichni ostatní. A když s ostatními není nic špatně, pak je ani nikdo jiný (my), nemusíme zachraňovat.¨

Staráme se o svůj život a vybudujeme si jej úplně sami. A v tu chvíli zjistíme, že naše pravé já je nejlépe vidět, když neděláme nic proto, abychom si jej bůhví jakou “kašpařinou” udržely. Jinak řečeno, nemusíme se nijak snažit, abychom “byly sami sebou”.

Není třeba pocitu odlišností. nebo toho, jak tajemný a zvláštní jsme, protože pochopíme, že nás vesmír vytvořil právě teď. Napoprvé a jednou. Jsme součástí světa kolem, nejsme izolovaní či osamocení. Možná že ve chvílích tohoto sebeuvědomění ucítíte a to možná vůbec poprvé v životě vděčnost za všechnu bolest a utrpení, které jste si v minulosti prožily. To protože právě tyto události z vás vytvořily to, čím nyní jste. To, “kým jste”, to možná bude ještě chvíli záhada. A možná ještě větší nežli dříve. 

Jakmile se jednou zbavíme primárního strachu, stanou se z každého z nás umělecká díla sama o sobě. A už nebudete potřebovat umění k tomu, aby vám nahradilo tu krásu, kterou jste před tím nevnímali v sobě. Přestáváme se bát té cizí reality a svých emotivních reakcí na ní a dokážeme se do ní čím dál tím více zapojovat a tak nás realita inspiruje a dělá nám radost.

Naše já není něco, co je přesně dané. je to něco, co se s každým nádechem rodí a obnovuje. Skutečná přirozenost se ustavičně nově projevuje a mění se v něco úžasného a nečekaného. Jako kaleidoskop. Váš kaleidoskop pak není jen jeden snímek, zarámovaný a přibitý na zeď. A tak se zkušenost a proud života stávají tím nejkrásnějšíma nejbohatším proudem, do kterého se vrhnete s chutí si pořádně zaplavat. 

A ta důvěrná zkušenost s tímto proudem je to, co nám otevírá hlubší kontakt s druhými a my přestáváme být povrchními konzumenty mentorující vzhled toho či onoho předmětu či subjektu podle toho, co je dobře nebo špatně. To “věčné v nás” prožívá svět díky tomuto spojení s námi. Jen si z něj nesmíme udělat Boha. Protože základním znakem duše je naše ovlivnitelnost. Schopnost nechat se dojmout. Otevřít se, být přítomen. V jádru přítomnosti světa se odehrává prvek tvoření. Večné teď. A pokaždé když necháváme život, aby nás opravdu zasáhl, hluboce nás to změní. A když jsme otevření a přítomni, naše srdce ovlivňují a mění zážitky. A není snad clem toho všeho sebevyjádření zasáhnout a změnit lidské srdce?

------------------------------------------------- ENNEA TYP č. 4 - ROMANTIK 

PRIMÁRNÍ STRACH: Že nebudu mít žádnou identitu, žádný osobní význam. 
PRIMÁRNÍ TOUHA: Najít sebe sama a svůj význam, vytvořit si identitu prostřednictvím své vnitřní zkušenosti. 
SDĚLENÍ SUPEREGA: “Jste dobří nebo v pořádku, když jste sami sebou.”

a zde ENNEAGRAM - BODY STRESU & MOŽNOSTI ROZVOJE: ENNEAGRAM - https://www.facebook.com/pg/imagemaker.cz/photos/?tab=album&album_id=815273035253598